dovolená 05 - den druhý

Den druhý

Neděle 12. 6. 2005

Besancon (F) - Goudet (F)
424 km (1 264 km)

© GAS

Ach to byla noc. Opravdu jsem se nechal včera přesvědčit a vzal k sobě na noc zuboženého kamaráda, aby nemusel po neustálých rozborkách a sborkách svého Pan Evropana ještě dělat sborku stanu. To byla ovšem veliká chyba. Ranža se mi totiž opomněl svěřit, že má poněkud značné problémy s chrápáním. Z bezstarostného snu mě totiž vytrhly chroptivé zvuky, linoucí se z jeho hrdla, které by probudily i mrtvolu v pokročilejším stádiu rozkladu. Chvíli jsem na kamaráda jen mlaskal, ale to nepomáhalo. Později jsem s ním regulérně cloumal, ale Ranža spal tvrdě a spokojeně si pochrupoval. Ráno pro mě bylo vysvobozením! Snad proto, že mé oči oteklé jako pingpongové míčky cosi napovídaly o probdělé noci, se Ranža zeptal, zda trochu nechrápal. Uklidnil jsem ho, nechrápal totiž trochu, ale hrozně móóóc!
Prý to bylo výjimečně, chrápe prý jen když je hodně unavený a unavený je opravdu často. Ale o tom až později. Všichni se dáváme dohromady a připravujeme se na dnešní etapu. Včera jsme se trochu zdrželi opravami STčka a tak to dnes chceme dohnat. Doufáme tedy, že včerejší přetěsnění víka ventilů pomůže a pojedeme s větrem o závod. Vedení pelotonu dobrodruhů se ujímá Hynek na STX a vzorově nás provádí celkem nepřehledným městem Besancon, za kterým se vydáváme směrem na Bourg.
Zhruba po nějakých 50 km svižných zatáček zastavujeme, abychom zkontrolovali Ranžův stroj.

Pomalu nadzvedáváme manžetu svíčky a k našemu překvapení je šachta svíčky opět plná oleje! Kurva drát!
Náš kamarád to kupodivu nese dost statečně a rozhoduje se k překvapivému kroku a to dojet domů pro svou druhou motorku, Aprilii Caponord Rally Raid. Dovoluji si podotknout, že to znamená štreku do Prahy nějakých 1000km, a to samé zpět. My ostatní mu slibujeme, že pojezdíme tady po okolí a někde poblíž na něj ty dva dny, které mu to přibližně bude trvat počkáme. Rychlé loučení, zamáčknutí posledních slz a Ranža nám pomalu mizí za obzorem silnice vedoucí do ČR. Nám třem, tedy Hynkovi, Gliderovi a mně najednou přebývá spousta času. Nechceme valit moc daleko, aby to pak Ranža neměl takovou štreku, ale sedět na zadcích se nám taky nechce.
Plán tedy zní, jet pomalu směrem k jihu a někde u Le Puy zakempovat, což je asi jen 250 km.
Hynek s Gliderem mě navíc opět zvolili jako vedoucího družstva úchyláků na mašinách, že prý nemusíme spěchat. Teď mě teprve dochází jak to myslel, syčák!
Relativně pomalu vyjíždíme a během hodiny projíždíme Bourgem. Za ním zastavujeme na pauzu, času je opravdu dost. Sedíme ve stínu a v tom Hynkovi na mobil přichází rezolutní SMSka od Ranži. Prý se mu nějak podařilo odstranit závadu a ruší návrat do ČR! Prý vyráží za námi a máme jet podle původního plánu, co nejdál to půjde, že nás dojede. Tato radostná zpráva nás všechny patřičně obšťastnila. Minimálně jsme ušetřili jeden den čekání, který později třeba „utratíme“ za koupačku v moři, nebo třeba jednodenní soulož s Portugalkami, kdo ví…

Radostně naskakujeme do sedel a frčíme skrz Lyon, nebo spíš po jeho obchvatu. Dálnice kolem něj je totiž neplacená a navíc nám ušetří spoustu času a bloudění v tomto velikém městě. Za Lyonem pokračujeme stále po neplacené dálnici do St. Etienne a za ním už po okreskách k městu Le Puy.
Kousek před tímhle malebným městem nás dostihuje dost černý mrak, který nás ještě obdařuje solidní průtrží mračen. Přidáváme plyn na doraz a ujíždíme tomuhle svinstvu jak se dá. Bohužel nás špatné počasí stále pronásleduje jako tajně puštěný prd, takže bez zbytečného otálení stále a bez přestání jedeme dál.

Madonna s jezulátkem na kopci nad Le Puy

U Le Puy se už celkem akutně rozhlížíme po nějakém kempu, ale stále se nám jaksi nedaří žádný objevit. K tomu všemu musíme hledat rychle, neboť každá vteřina otálení a hledání nás stojí přiblížení toho černa na obloze, které jsem již zmiňoval. Za Le Puy začíná být situace už hustá a musíme do nepromoků. Jsme hladoví, unavení a Gliderovi začíná docházet benzín.
Pokračujeme ještě asi 20km, když vidíme po pravé straně benzínku. Jak později zjišťujeme je zavřená a v nejbližším okolí jiná není. Mraky nás už stačily obklíčit a řítily se na nás ze všech stran. Teplota klesá k 12 stupňům Celsia a vše vypadá neskutečně pesimisticky. Stojíme pod stříškou kryjící stojany čerpací stanice, ztuhlí konzumujeme zbytky domácích řízků a já si pohotově nasazuji kulicha, kterého jsem si prozřetelně vzal na cestu do letního Portugalska. Jako bych něco tušil. Začíná pršet, fouká studený vítr a o můj řízek začal silně projevovat zájem zdejší pes. „Ani hovno!“ Míří má vlídná slovo k tomuto podvraťákovi. Během našeho společného rozhovoru vedeného o zkurveném počasí k pumpě přijíždí Frantík autem, které parkuje u domu stojícího v areálu pumpy. S Hynkem ho jdeme vyzpovídat, zda je poblíž nějaký kemp, pokud možno v nejbližším okolí. Nevím jak to Hynek zvládnul, ale prý mu rozuměl, že v obci Goudet asi 8km jižně odsud jeden kemp stojí.
Neváháme ani pikosekundu a opravdu za chvilku projíždíme branou jednoho sympatického kempu, ve kterém nás vítá postarší dáma, ne nepodobná Loui de Funesovi. Během chvilky nás ubytovává v jednom sektoru poloprázdného kempu, kde stavíme stany. Na otázky týkající se ceny za noc vyhýbavě odpovídá, že se ráno vše dovíme. To mě, jakožto veleopatrného člena výpravy nenechává klidným, a tak se vydávám k této paní do budky na křížový výslech. Ten byl veden mou zdatnou němčinou, a tak bylo po chvilce vše jasné. Kemp ist nicht teuer!
Bohužel je tu ještě jedna věc. Není tu signál pro mobily, neboť kemp leží v hlubokém údolí u řeky. Jak ale dát vědět Ranžovi kde jsme? Poslední místo, které jsme mu nahlásili je ta pumpa,u které jsme stáli. S Hynkem nasedáme na STXo a vyjíždíme až nad údolí kde signál je. Píšeme zmatenou SMS s identifikací místa kempu, když v tu chvíli k nám přijíždí zmoklý Ranža. Neuvěřitelné!
Večer už probíhal v kempu standardně. Zabrali jsme plastové židličky a stůl, popíjeli Hynkovu slivovici, mýho Bechera a Ranžovo pivo. Teplota si lebedila někde u desítky a vítr taky nebyl nejteplejší. Hnus! Ranžu ubytovávám zase u sebe. Prý dnes chrápat nebude. ( zase kecal )

Dodatek k 12.6
© R.
Protože jsem se na půl dne od kluků oddělil, nezbývá než napsat, jak jsem si to užil já. Ovšem nejdříve je třeba zásadním způsobem odmítnou GASovo štěkání, že prý se vedle mě nadá spát… no bóže, tak jsem si malinko zachrápal, no. Jednak já s tím tedy problémy nemám a za druhé, GAS je naučený na Lenku a ta logicky většinou asi nechrupe. Zatím…
Není tedy divu, že ho to možná trošku zaskočilo. Ale na druhou stranu nutno mu přiznat ke cti, že druhý den se sice kroutil jako užovka, ale stan mě zase nenechal stavět, protože jsem přijel do kempu později než oni. No a další věc, kterou je třeba ujasnit je ta, že z on-line psaní deníku záhy sešlo.
Tedy vlastně se s tím nikdy ani nezačalo. Jen jsme si ujasnili, kdo bude psát po návratu kterou část.
Já vypotil svůj první den asi za týden a měl jsem trochu černé svědomí, že se s tím tak loudám. GASovi ovšem jeho dramaticky obsáhlé líčení zážitků dne druhého trvalo víc jak dva měsíce, tedy tohle píšu až na začátku října. Pokud to tak půjde dál, poslední zhodnocení budeme dopisovat ve starobinci. Snad se toho s Gliderem dožijeme, on má alespoň výhodu, že to bude moct diktovat svému synovi, který bude tou dobou zřejmě už na vysoké.
No nic, zpátky do Francie. Po otočení k domovu mířím zpět na Besancon a hlavou mi běží neveselé představy. Jednak je to docela daleko, za druhé jsem do Bolse narval dost prachů na to, aby se teď válel v garáži a za třetí moc nevěřím tomu, že stávající pneumatiky na Alovi by těch předpokládaných 9000 km vydržely. Různě zastavuju a pokouším se domluvit se Sašou, Gliderovou čerstvě slehnuvší partnerkou, protože mi má na jeho stručný pokyn do zítra pneu sehnat. Tedy pokusit se sehnat. Ale nějak se mi nedaří nikam dovolat. Resp. dovolávám se opakovaně na nějakého francouzského operátora, kde mi strojový ženský hlas radí, ať se spojím se svým operátorem. To je teda fakt hraběcí rada, navíc mi to pokaždé sežere asi 40 korun z kreditu. Což nepotěší, hlavně proto, že roaming samozřejmě aktivovaný mám.
Projíždím kolem našeho včerejšího kempu a asi po dvaceti kilometrech špatně odbočuju, takže se chvíli motám kolem hlavní silnice po zapadlých vesničkách. Na jedné okresce zastavuju na parkovišti mezi kontejnery na tříděný odpad a jdu si na chvíli odpočinout do stínu a všechno si promyslet. Přijde mi to totiž jako hovadina. Pozoruju Bolse jak se tam tak leskne a pod ním se tvoří opět loužička chladící kapaliny a je mi upřímně líto, že jsem ho mezi kontejnery nepostavil už před rokem a definitivně. Rozhodně bych měl míň starostí a levnější by to bylo taky.
Nakonec mi to nedá a jdu se ještě jedno podívat pod kapoty. Minimálně ta voda by neměla téct, na podfouknuté těsnění pod hlavou to nevypadá a ty hadice jsem přeci utěsnil. Nakonec je to jasné, zapomněl jsem včera únavou zavřít expanzní nádobku. Takže vody je tam sice teď už zase málo, nicméně po doplnění by téct neměla. Ještě vyřešit ten olej. Jakmile se šachty svíček naplní po okraj, zase ho začne strhávat vzduch a bude po celém boku motorky i na mojí noze. Včera jsme s Hynkem odstraňovali přebytečný olej pomocí papírových kapesníků, které jsme nechali nacucat a pak vytáhli, tak mě napadá, co tam ten kapesníček nechat strčený za jízdy a jen ho občas vyměnit? Olej by bylo sice nutné asi dolejvat, ale zvládnout by se to dalo.

Mírně se projedu po okolí a zdá se, že to funguje. Voda už neteče a vykukující kapesníčky z pod koncovek svíček sice vypadají divně, nicméně jejich konce už jsou nasáklé olejem, takže se zdá, že problém je vyřešen. Rozhoduju se, že Bolse na Gibraltar dostanu, i kdybychom se u toho měli oba posrat. Je na tom chudák jako já, celý potlučený a pospravovaný, ale když se po ránu dokážu vybičovat k činnosti já, on bude muset taky.
Ještě SMS Saše s omluvou, ať odvolá akci pneumatika a další klukům, že to znovu otáčím a jedu za nimi, ať se ubytují na nějakém transparentním místě. A jdeme na to, stíhací jízda může začít. Opět do Besanconu, dnes už potřetí průjezd městem a znovu po hlavní směr Lyon.
To místo, kde jsme se rozdělili, nebylo tedy zrovna 50 km, ale dost přes 100 od kempu, takže kilometry naskakují, ale cesta ubíhá dobře, je docela teplo, no problem.
Frantíci za volanty jsou k motorkářům vstřícní, uhýbají, jakmile uvidí světlo v zrcátkách, až za krajnici. A motorkáři jsou tady za projevenou slušnost zvyklí zdravit. Pravou nohou. Což tedy vypadá dost směšně, nemůžu si pomoct. Jsem cizinec, tak zvedám jen ruku, to vykopávání mi jde proti srsti, nicméně fakt je, že pokud člověk zdraví levou, z předjížděného auta to asi vidět moc není a pokud pravou, musí na chvíli pustit plyn zrovna v okamžiku, kdy ho celkem potřebuje.
Takže občas, s pocitem vlastní nezměrné idiotie, tu nohu vystrčím taky .
Lyon znám jen z dálničního obchvatu. Strašné místo, odpolední špička narůstá a místy doprava prakticky stojí na fleku. Na motorce se to naštěstí projet dá, ale i tak to hodně zdržuje, takže naopak na těch volnějších úsecích to místy ženu až ke dvoustovce. Opatrný GAS mi pak večer líčí katastrofické vize alb plných fotek z policejních radarů, ale kdybych nepospíchal, nikdy bych je nedojel.
Po cestě několikrát kontroluji kapesníkový odsávací systém a musím konstatovat, že to sice funguje, ale bude to chtít asi pořádný nákup v drogérii. Jeden kapesníček vydrží tak asi 50-80 km, pak nacucá celý a z jeho konce začnou odlétat kapky, takže je třeba ho vyměnit. Zvlášť na dálnici v odstavném pruhu je jejich výměna poněkud dobrodružná.
Za St.Etienne se už začínají zvedat hory, ovšem také je vidět, že nad nimi se to až nepříjemně černá. Při průjezdu víceméně lyžařským střediskem Firmini se nebe otevírá. A to opravdu kvalitně. Naštěstí průtah městem je veden částečně v tunelech pod centrem, takže není třeba zastavovat na křižovatkách a pokud se na Panovi jede, je relativně sucho. Bundu mám nepromokavou, rukavice taky, takže něco vody se dostává jen do kalhot, ale dá se to vydržet. Tedy jen do doby, než protijedoucí auto v plné rychlosti projede menším jezerem na silnici přesně ve chvíli, kdy se míjíme. Leknout jsem se ani nestačil, bylo to jak kdybych na vodním skútru prolítnul vlnou. Bunda vydržela, helmu jsem měl zavřenou a kalhoty holt nějak usuším.
Průtrž mračen naštěstí rychle končí a rychlostní komunikace na Le Puy má místy až dálniční charakter, takže tempo jde opět nahoru. Teplota ovšem nic moc a mokré kalhoty proklatě zebou. Je tedy třeba zastavit a převléknout se do suchého. Dostihuje mě akorát SMS od Hynka, že jsou za Le Puy, kudy ho mám projet a že na mě čekají v jakési vesnici u pumpy.
Ještě veselá historka z cesty. Na té rychlostní komunikaci mě v rychlosti asi 160 km předjíždí nějaký místňák na Banditu. Nahatém Banditu. Dost na něj tedy fouká, přesto se při míjení pokouší pozdravit tou nohou. Náramná legrace, tlačí ji do proudu vzduchu pomalu, sveřepě, leč opatrně, aby ho to nesundalo a jak poruší aerodynamiku sousoší, začne bohužel zpomalovat. Musím taky ubrat, aby to dotáhl do zdárného konce. Když konečně zasune zdravící končetinu a vyčerpaně předjede, problikám ho světelnou houkačkou jako odměnu za jeho vizuálně nesmírně vděčný artistický výkon.

Takže projet Le Puy, na kopci nafotit obrovitou sochu Panny Marie s Jezulátkem a poslední úsek dnešní cesty mám nakonec taky za sebou. Jsem v té správné vesnici, našel jsem i pumpu, ovšem kluci nikde. Naštěstí právě v okamžiku kdy tahám mobil, přichází další SMS, že odtud odjeli někam do bočního údolí kde našli kemp ve vesnici Goudet, že tam není signál a že na mě čekají nad vesnicí na kopci. Začíná to trochu připomínat bojovku, ale už se blížíme k cíli.
Vyměňuji tedy Bolsovi naposledy plenky, otáčím ho a po chvíli nacházím i odbočku z hlavní silnice. Pár kilometrů zatáček a potkávám Hynka s GASem na opuštěné křižovatce. Hynek se tváří, že má ze setkání radost, GAS si mě nevšímá, protože ho právě zaujal nějaký mrak nad kopcem a musí tedy umělecky fotit, bo cesta k exkluzivní smlouvě s Penthousem je holt náročná. Navíc pod kopcem je prý hrad a tam mu musí Hynek ještě zastavit, aby mu něco neuteklo. Tak si tedy nechám vysvětlit cestu do kempu a jedu napřed.

Stany jsou už postavené, Glider sedí vedle toho svého a kuchtí, přivítáme se tedy a sdělujeme si dojmy a zážitky dnešního dne.
Kluci za chvíli přijíždějí, takže jsme zase komplet. Popisuju svoji olejnatou vychytávku, ale už cestou mě napadlo, jak problém odstranit důkladněji. Protože svíčky evidentně proti pobytu v horkém oleji nic nenamítají a odpadní kanál je spolehlivě ucpaný, není nic jednoduššího než přilepit k hlavě i obě koncovky svíček. Olej bude pěkně uvnitř, nikam se nedostane, geniálně jednoduché.

Počkám tedy jen co motor trochu vychladne a jak vymyšleno, tak vykonáno. Uvidíme zítra, pokud to bude fungovat, ušetřím asi tak půl tuny papíru a nebudu muset ani dolejvat olej. A také jsem konečně slavnostně instaloval naši národní vlaječku, po které se kluci už začínali netrpělivě pídit. Na německých dálnicích jsem jí nechtěl nechat roztrhat a pak to zas moc nevypadalo, že někam vůbec pojedu.
Protože v kempu chybí zahradní nábytek, jdeme zhodnotit den na terasu recepce. Uvnitř je něco jako malá restaurace, ale dovnitř se nám nechce, máme vlastní zásoby. Od personálu je milé, že když nás umolousané chudáky venku v zimě zmerčí, jen se přes sklo posunkem zeptají jestli něco potřebujeme a když zjistí, že ne, alespoň nám na terase rozsvítí světlo. Prostě pohostinná Francie, mám rád Francouze.
Na rozdíl od kluků jsem to měl dnes delší, takže mě na tachometru přibylo 621 km a kemp vyšel na 5€ na osobu.

Zpět na první den

Dále na den třetí

Na hlavní stránku