Transylvania 2000

aneb enduristovo velmi pozdní léto

23.9. V 11 hodin odjíždíme z Olomouce přes Horní Bečvu, Bumbálku do Žiliny, kde máme sraz s Thudem a Luckou. Tomáš měl jet původně s námi, ale vzhledem k nedávné operaci svoji účast omezil pouze na cestu Slovenskem. První noc trávíme v oblasti Muráně, někde u Kokavy nad Rimavicou. Tady taky zaznamenávám první z řady pádů, které mne po cestě postihly. Vyhlédnutá lesní cesta, která nás má zavést k nocležišti odbočuje ze silnice doprava. Nemohu se rozhodnout, jestli na ni zabočit rovnou, nebo zastavit na silnici a počkat na ostatní. Výsledný vektor směru jízdy je kompromisem, který zavádí přední kolo Afriky na svah k pomníku nějakého bojovníka, zadní kolo ještě na asfaltu, pod motorem a stupačkami je v okamžiku zastavení asi 50 cm. Nožička je krátká a naložené monstrum se majestátně kácí na stranu.
Táboříme ve výšce 700 m.n.m. s nádherným výhledem na panorama hor.

24.9. ráno je zima jak v Čeljabinsku na nádraží, zataženo. V 9 hodin vyjíždíme, Thud se slzou ve zdravém oku točí na sever, my pokračujeme přes Rimavskou Sobotu a Tornalu do Maďarska. Celkem nuda dobrých asfaltů zpestřená drobnou příhodou v Miškolci: Jedním okem koukám na GPS, druhým sleduju v zrcátku Vláďu a třetím přehlédnu červenou na semaforu. Motorka mizí v oblaku pálených gum a Vláďa se může umlátit smíchy. Motorky po cestě žádné, pouze pár Simpsonů. Počasí se lepší, je 17 st. a polojasno. Do Rumunska se pokoušíme přejet přechodem Novéjárovy brány nebo tak nějak. Stehlíka tamtudy před rokem nepustili, no, nás teď taky ne, že je to jen pro místní. Hranici přejíždíme v Oradei a pokračujeme k prvnímu cíli naší cesty, řece Crisul Repede v oblasti Munti Padurea Craiului. Za Oradeou vidím v dálce déšť. Moc se mi do toho nechce a tak odbočujeme doprava do kopců k noclehu. Stan stavíme na pastviscích u lesa, asi 5 km od nejbližší vesnice.

25.9. V noci drobně mrholí, ráno se ale probouzíme do krásného slunečného dne. V pohodě balíme a v 9 hod. sjíždíme po sprašových svazích pastvin plných vyrytých koryt po jarním tání.
Po silničkách 3. třídy mezi vesnicemi pokračujeme k řece a podél ní nahoru do hor přes sedlo Stana de Vale. Ty silnice jsou kapitola sama pro sebe. V mapě je tenká červená, ve skutečnosti je to polní cesta, v lepším případě někdy za Krymského chána vysypaná kamením. Rumuni jí říkají drum nacional. Na mapu se nedá taky spolehnout, některé vesnice chybí, jiné přebývají. V sedle Stana de Vale mi GPS ukazuje 1226 m.n.m., udávaná v mapě je 1036. No, možná je to tím, že je tu jakási vojenská zotavovna a Ceaucesku mátl nepříteleJ Ze sedla vede krásná serpentinová asfaltka dolů, po cestě na protějších svazích vyhlížíme další tábořiště.
Protože zespoda k nim nevede žádná cesta, následuje nádherný 5 km offroad přes pastviny.
Stan stavíme u paty hor pod skalou opět co nejdál od lidí.
Večer je nádherný výhled na západ na pastviny s panoramatem hor. Vláďa se domnívá, že takhle by mohlo vypadat Mongolsko. Těžko říct, ale PŘESNĚ takhle vypadá texaská prerie! Večer je nádherné teplo, skála za zády hřeje zvenčí, milá návštěva kpt. Morgana zevnitř. Vzpomínáme na všechny, kteří poslechli rad svých poradců, lakýrníků a chirurgů a zůstali doma.

26.9. vyjíždíme až v 10 hod. (že by včerejší návštěva kpt. Morgana??), po prerii na hlavní a po 5 km zase do hor na východ kolem křišťálové říčky nádherným makadamem. Je vedro, stavíme ve stínu a Vláďa opravuje svoji Afriku v řece nalezeným šutrem (inu MotordesignJ). Cesta jde strmě nahoru, rovné úseky s vracečkami na jedničku, rovinky na vytočenou dvojku s předním kolem občas ve vzduchu….náááádhera.
Nahoře v sedle se drum nacional v rozporu s mapou překvapivě dělí. Dáváme se cestou vlevo, která nás zavádí do nádherné krajiny plné krasových útvarů. Polohu teď určujeme pouze odečtením souřadnic z GPS a jejich přenesením přes mřížku do mapy.
Nakonec se dostáváme k jezeru Fantanele a zkoušíme jej objet. Víme, že na konci jezera končí i cesta, ale co kdyby??. Končíme dlouhým bahnitým výjezdem do lesa snad 30% stoupáním, kde je prakticky nemožné ten tank otočit, a zpátky z toho krpálu dolů! Hrůůza. Navíc mi praskla pojistka ventilátoru.
Objíždíme proto jezero ze severu a kempujeme vysoko na vřesovištích.

27.9. Nádherné ráno, práskáme jednu fotku za druhou a po snídani pokračujeme po těch jejich Drums na jih. Dnes nás čeká přejezd do pohoří Muntii Sureanu, což je dobrých 150 km. Přes Campeni, Abrud, Alba Julii a Sebes na jih do hor kolem kdysi nádherné Riul Sebes, dnes zničené kaskádou přečerpávacích elektráren. Rozbitým asfaltem stoupáme podél řeky k poslední přehradě, kde chceme zakempovat. Kolem cesty jsou obrázky, jak medvěd konzumuje rybáře a tímto zneklidněni vyhledáváme nocleh blízko místních dřevařů. Když se jich vyptávám, kde bychom mohli spát, odkazují nás na srub u vody, pod kterým je krásné místo na stany. Ptáme se majitele srubu, ten nemá námitek se slovy: tady je všechno státní a stát jsem tady já! Nakonec nás zve k noclehu do srubu, což kvitujeme s povděkem bo už začíná být tma, zima, medvědi a vůbecJ
Trávíme příjemný večer s Pánem Hor, jeho bratry a nějakou dost pohlednou kočenou, kachlová kamna hučí, dělají se topinky a padají poslední zbytky našich vysokooktanových zásob. Není tu elektřina, telefon, radio je poháněno nějakým čarostrojem na kliku. Nicméně chlapi umí velmi slušně anglicky a jsou velice příjemní.

28.9. V 9. hod vyrážíme po lesnické cestě (drum forestier),
která není na mapě, ale je lepší, než ty jejich drum nacional na východ přes sedlo ve výšce 1743 m.n.m.
Po překročení sedla padáme dolů do civilizace směrem na východ k Rumunskému Grossglockneru – Transfagarašské silnici.
Překrásná silnice s minimálním provozem. Tady potkáváme první 2 motorky na naší cestě. První bylo cosi s kuframa, druhá byl známý autobus FJ.
Po překonání vrcholového tunelu ve výšce 2067 m.n.m. padáme na jih k další přečerpávací elektrárně Lacul Vidraru.
Pod elektrárnou odbočujeme na naše oblíbené cesty 3. třídy na západ k Monti Lotrului. Večer poprve stavíme stan blíže lidí.
To s sebou nese problém v podobě podnapilého Rumuna, který si s námi v jeho mateřštině asi 20 minut cosi povídá. Pak odchází, ale jeho halekání po okolních kopcích je ještě dlouho slyšet. Po jeho odchodu k našemu ohni přijíždí zbloudilý traktor, který hledá cestu do vesnice. Prý náš stan stojí na jejich drum nacional. Po chvíli vzrušené konverzace dostává Vláďa geniální nápad a přesvědčuje je, že asi 10 metrů vpravo vede jiná, obzvláště vynikající drum, po které posléze traktor odjíždí.

29.9. První ráno, kdy nepere slunceL. Kontaktuji domov, letiště Tuřany hlásí pro západní Rumunsko kavok (až pánubohu do oken), takže hurá na západ. Sjíždíme blíže civilizaci přes vesnici Suici k Salimanesti, odkud mám snad jediný negativní zážitek: Rumuni jsou příjemní, klidní, na zamávání nadšeně odpovídají. Děti taktéž. Pokud ale děcka řvou a je jich hodně, pozor! Hodili po mně šutrem. Takže pokud řvou, dívejte se těm parchantům na ruce! Zajímavé je, že totéž dělaly před lety v Rucaru na řece Dimbovita – viz Kilometráž Rumunských řek, nakl. Olympia. Na odbočce v Brezoi, kde odbočujeme na západ do hor, nás staví místní četnictvo. Milí, příjemní, nechtějí otravovat, jenom by se chtěli pokochat krásou našich strojů. Je zajímavé, že moje angličtina kvalitativně stoupá v nepřímé úměře se znalostmi protějškuJ v debatě. Po 10 minutách mého monologu (doufám, že policajt pochopil alespoň to, že hovořím o motorce) se srdečně loučíme a pokračujeme kolem řeky Riul Lotru do hor. Nádherný asfalt, silnice připomínající serpentíny na Slovinský Predeal, bohužel taky zima a mlha. Stehlík jektá, bo si mazaně koupil Acerbisy, důvtipně chránící páčky, ne však ruceJ. 100 DM za vyhřívané rukojeti zřejmě investoval zbytečně. Nahoře v 1500 m.n.m. protivně remcá a haní moje meteorology. Po dalším kilometru mlha končí a na přehradě Lacul Vidra je nádherně, silnici 2. třídy, což je 10 m. široký makadam, absolvujeme v obrovském kalupu kolem 100 km/hod. Jak to dělají na Dakaru mi není jasné, protože abych něco viděl, musel jsem nechat Vláďu odjet alespoň 300 metrů.
Po tomhle 10 km hukotu si dáváme pauzu na svačinu. Po přejezdu sedla jedeme dál na západ, silnice se mění na asfalt a v 1233 m.n.m. narážíme na tuhle hospodu.
Dáváme si každý jakési maso, k tomu nějakou kaši, kyselou smetanu, docela dobré a prý „krajové“. K tomu 2 piva a jednu kávu, vše bratru za 7,5 DM. Nocleh – postel tu stojí 4 DM. Už je tu ale hodně cítit civilizace. Pokračujeme na západ do Petrosani do hor Muntii Retezat. Tady tekla řeka Riul Mare, snad nejkrásnější divoká voda v Rumunsku, spolu s Riul Lotru nejobtížnější, co jsem kdy jel. Obě jsou teď zničené přečerpávacími elektrárnamiL. Podél řeky jedeme nahoru, jsou zde všude směrovky národní park Retezat. Podél silnice chaty, nahoře čekáme nejspíš Krakonošovu zahrádku. Přehrada i cesty kolem ní jsou však zničené povodněmi před dvěma lety.
Podle mapy má být cesta po jižní straně přehrady, projíždíme infernem kamenných lavin a závalů stromů, po hodině točíme a vracíme se k hrázi.
Stehlík remcá, já to však nechci vzdát a tvrdošíjně hledám cestu nad přehradu. Nakonec ji nacházíme na severním břehu, prohrnutou buldozerem. Na konci je horská chata, obsazená rakouskými myslivciL.
Takže bereme zavděk noclehem u správce chaty v téhle pastoušce.

30. 9. Den návratu. Startujeme v 7:30, přes Hateg, Devu, SteI, Oradeu, Debrecin, Miškolc, Tornalu, Rimavskou Sobotu kamsi ke Zvolenu. Ujeto 577 km. Já bych ještě jel, nemám problémy (kterej pitomec testoval sedlo Afriky jako nepohodlné), Vláďa to má však do Prahy dál než já do Olomouce, takže naposledy stavíme stan kdesi v lese.

1.10. Ráno mrholí, poprvé za cestu vyndávám kuklu a ledviňák. Za Trenčínem se loučíme, Vláďa jede přes Brno, já na Zlín, ve 13:00 jsem na chalupě akorát na obědJ.

Resume:	celkem ujeto: 2 710 km
	spotřeba: 4,69 l/100 km

Motorky:	Afrika Twin r.v. 1998 22 000 km – Vláďa
	Afrika Twin r.v. 1998 18 000 km – já

Závady:	1x spálená pojistka ventilátoru chlazení – já
	1x zakousnutý přední blatník do krytu motoru – Vláďa

Závěr:
Do Rumunska jsem přestal jezdit před 15-ti lety. Od té doby se nezměnili lidé, příroda ve vysokohorských partiích je stejná, neznají zákazy vjezdu a závory. Tento stav se postupně bude měnit, první signály jsou vidět v Muntii RetezatL.
Pro cestovní enduro je to překrásný teren a ještě asi dlouho bude.
Rumunské silnice – 1. třídy slušné, srovnatelné s našimi s místními specifiky (psi, povozy, krávy).
Rumunské vesnice – zejména na cestě 3. třídy asi jako u nás před 40 lety – blátivá cesta, lidé na zápražích, mezitím běhá, létá, piští a páří se snad celý Brehmův život zvířat.
Rumunští řidiči – slušní, nepředvedli mi nic, co bych neznal z domovaJ
Nákupní možnosti – mimo hory velmi dobré, Balkán je z toho cítit, ale koupíte vše. Vláďa, přestože je mezi námi snad generační rozdílL, přestože neustále mluvil bez dovolení, odmlouval a všelijak remcalJ, se ukázal jako bezvadný společník. Za celou cestu jsme neměli jedinou krizovou situaci. Díky.

Michal XRV