Trasa: Praha 14, Velký Osek, Kolín, Týnec nad Labem, Přelouč, Pardubice, Dašice, Horní Roveň, Choceň, Ústí nad Orlicí, Lanškroun, Tatenice, Zábřeh na Moravě, Šumperk, Skřítek, Rýmařov

Odpoledne končím práci jako obvykle, urychleně mažu domů a dobaluji těch zbylých pár věcí, co jsou ještě třeba. Bydlet se bude pod střechou, takže věcí není moc, prádlo, příslušenství plus spacák, jako železnou rezervu i nafukovačku. Nastrojím GSo, rozloučím se s domovem a jeho osádkou, a kousek po čtvrté vyrážím.
Obvyklou trasu opouštím na dočasném konci D11, kde nepokračuju po staré „11“, nýbrž pro tentokráte zamířím trochu jižněji. V současné době finišuje stavba železničního koridoru mezi Českou Třebovou a Zábřehem na Moravě, a protože jsem těmi končinami ještě nikdy nejel, učiním tak letos.
Etapa do Pardubic je vcelku známá a projetá, novotou svítí jen úsek z Oseka do Sendražic. Důvod je jasný a zřejmý, škatule automobilky TPCA severně od silnice, která se prakticky znovu vybudovala díky této investici. Za Kolínem provoz trochu polevuje, takže držím svoje tempíčko a je dobře. Akurát to podvečerní nížinné vedro, to by nemuselo bejt.
Spojka z Pardubic na „35“ bývala dříve vyhlášena svým hrbolatým dlážděným dlouhým úsekem vedoucím všemi těmi Roveněmi, dneska ale se místo nich černá novoučičký asfaltík. Že by blýskot na lepší časy? Ano, ale jen do chvíle, kdy po pár kilometrech lívanec a oranžová šipka naznačují, že přede mnou je stavba a nutno objížděti. Tedy, času nemám zrovínka moc, a že by se mi chtělo bloumat okreskama? Tak to tedy ne, s vědomím jak tyhle stavby v rovinatém terénu vypadají a s tím, že vlastně sedím na enduru, razím dále. Kolemjdoucí na dotaz, zdali se to dá projet, jen přikyvuje. Uzavřený úsek činí několik kilásků, a opravdu, zdrží mně jen nepatrně. Dlažba je pryč, jede se po základu, kličkuje se mezi kanalizačními výkopy, takže víceméně dodržuju předepsanou rychlost v obci… Výborně, ušetřil jsem, bingo!
Po hlavní jedu jen pár kilometrů, než na kraji Týnišťka odbočím vlevo a okreskou zamířím na Choceň, teď už podél hlavní trati. Ve městě přejedu trať a začnu šplhat prázdnou silničkou na hřeben , dělící Choceň od Ústí nad Orlicí. Silnička je to docela malebná a kolem je taky dost na koukání, krajina pěkně nasvícená zvolna zapadajícím sluncem (to mi šajní do zad a nevadí…), takže parádička. Závěrem jsou prudké serpentínky, kterými sklesám opět na úroveň Tiché Orlice, která se zleva připojí i s tratí.
Ta mne doprovází průtahem městem, za ním uhnu opět z hlavní vlevo do kopců Podorlické pahorkatiny, přes které si zkrátím cestu a vyhnu se oblouku trati u České Třebové. Opět vjedu do krásného horského a lesnatého úseku, bohužel zastavit a „kochat se“ mi není dopřáno, čas kvapí a cesta přede mnou ještě čítá řádnou porci. Lanškroun opět střihnu diagonálně a pokračuju na Tatenice, na jejichž konci uhýbám prudce vlevo, čímž se dostanu na dohled upravovaného koridoru. Až do Hoštejna silnice kopíruje údolí Moravské Sázavy, kde dosud vedla původní trať, zatímco napřimovaný koridor tu mizí vlevo v tunelu, tu opět vpravo, podle poměrů. Jedním okem sleduju silničku v příšeří soumraku znásobeného zalesněným údolím, druhým okem pokukuju vpravo na železniční stavby. Na focení už to nebude, takže jen občas zvolním, to je všecko..
Za Hoštejnem silnice zamíří vlevo do kopců, zatímco řeka s tratí uhýbá vpravo, takže konec pozorování, jede se dále bez prodlev. Ještě pár zatáček, a přede mnou se otevře nížina kolem řeky Moravy, se Zábřehem hnedle pod kopci. Ten prolítnu, a za ním najedu trasu původní hlavní na Šumperk. Dneska je to je pouhá vedlejší silnice procházející Postřelmovem, hlavní obchvat jej objíždí vlevo, já však ale jedu po „klasice“. Ptáte se proč, inu, volání krve. Část mých předků z tátovy větve totiž pochází odtud, děda s babičkou na místním hřbitůvku mají svůj kousek i s ostatním příbuzenstvem. Takže se tu pravidelně stavuji, zavedou-li mne cesty sem, do vesnice, kde jsem s radostí trávil celé své pre-teenagerské prázdniny, a vždy chvilku spočinu u rodinné hrobky, vzdám čest předkům, postojím, zamyslím se nad pomíjivostí našeho světa… no a pak do něj opět skočím rovnejma nohama. Éto žizň…..
Dneska ale jen Postřelmovem projedu, času opravdu není nazbyt, přede mnou již pomalu vyvstává temná hradba noci v Jeseníkách. Šumperk svítí naplno, a za ním už musím pomalu začít spoléhat na jediný světlomet starého GS. Naštěstí je na svoji dobu dost výkonný, navíc, hlavní silnici si pamatuju, takže ani moc nezvolňuju, což mi umožní i skoro nulový provoz. Jen serpentíny pod Skřítkem „nedám“ naplno, přeci jen, něco se v nich může válet a tak, a radši přijedu k Myšákovi o deset minut pozdějc než nikdy… A jak nemám rád až úporně nemiluju jízdu za soumraku či v noci (obecně, i v autě, nejenom na mašině…), tak si to teď a tady (skoro se to bojím říci) užívám. Jasně, znám silnici plus jedu do pevného a určeného cíle, ale i tak. Zkrátka, mají něco do sebe, tyhle noční adventury….
Okraje Rýmařova dosáhnu něco po deváté, a pod Michalovými okny zastavuju pět minutek poté.
Uvnitř zrovínka probíhá poslední předsrazová porada, do ní se moc nepletu a zatím si připravím nahoře spaníčko, vybalím věci, uklidím mašinu a tak. Mezitím kluci skončili, takže je čas na normální pokec při nějakém tom piwku. A než se naděju, je půlnoc a čas na chrupec. Ještě se přes mobil ozve Marek Kamerer, že zrovna teď vyráží z Prahy a ať mu necháme volnou postel, že přijede nad ránem… asi taky miluje noční přesuny.

Trasa: Rýmařov, Horní Moravice, Karlova Studánka, Ludvíkov, Kyselka, Suchá Rudná, Ovčárna, Karlova Studánka, Ludvíkov

Ráno si přispím, jsem přeci na dovolené. Z peří vylezu k deváté, uklohním si opulentní snídaničku, pokecám s Markem, který vzbuzen mým šramocením sešourá dolů, a vyčkáme Michala, který už víří ohledně srazu. To znám, naštěstí tohle mám už pro letošek za sebou….
Nalajnujeme fárplán na den, samo pokud mohu, přiložím ruku k dílu. Jak vidno, asi budu potřeba při nakládání nezbytného do Avie, takže tomu přizpůsobím svoje aktivity.
Nejprve strávíme časné dopoledne monotónním přiřezáváním špiček na tyčkách určených ke grilování legendárních „mrtvých ryb“, tedy tresek. Rád je papám, tedy pomohu i s jejich přípravou.
Dále si chci zaject k výrobci tankvaků „Lojzo“, zdali by bylo možno ušít tankvak na GS. Určitě bude lacinější než origoš od BMW:-))))….. Sjede tam se mnou Michal, já se s panem majitelem rychle dohodnu, že mě teď vezme „střih“, zítra to ušijí a přiveze mi hotový vak na sraz. Ještě mě nabídne boční kapsy na nádrž s uchycením na vak a padáky (opět přizpůsobené z nového GS), což s potěchou akceptuji. No, budu mít pěknou expediční vejbavičku, na ježdění „kolem komína“ jako dělanou, chichi… to si zase vtipálci smlsnou…. Ale co, prachy budou a my nebudem!
Další chvilku strávím u dalšího ze známých, Roberta „Robina“ Schneidera, což je známý takříkajíc „dvojitý“, jednak „přes motorky“ a druhak „přes modýlky“, má totiž firmu na výrobu malosériových stavebnic letadel. Takže opět k probrání je toho dost a dost.
Poslední akcí je už avízované naložení skříňové Avie vším tím, co je potřebné na sraz, tedy těmi objemnými věcmi. Našlapeme skříň až po střechu, a odešleme ji na cestu. Sami se vrátíme k Michalovi, zabalíme se, nahážeme vše na mašiny a jednotlivě odpálíme do Ludvíkova.
Vyberu si vedlejší silničku přes Horní Moravici, za ní se napojím na hlavní. Ta pozvolna stoupá přes sympaticky posezónně tichou Malou Morávku až do sedla, odkud odbočuje vlevo horská silnička na Ovčárnu. Já pokračuju do lázeňského centra oblasti, Karlovy Studánky, a dál údolím Bílé Opavy až na začátek Ludvíkova, kde na svahu vlevo leží cíl pro následující dny, rekreační středisko Jitřenka.
Na místě se už pohybuje něco pracantů, nebudu je tedy rušit, vyfasuju klíče od „naší“ chaty a poprvé za celou dobu, co sem jezdím, si pěkně vyjedu na mašině až k ní… enduro, to je někdy k nezaplacení…
V pohodě vybalím, obsadím si „tu svoji“ postýlku (tady se mohu nazývat v žargonu amerických ponorkářů „plank owner“, tedy držitelem palandy), uvařím si čaj, v klidu ho vypiju, posedím a poštuduju mapy. Odpoledne je totiž natolik mladé, že je mi líto sedět tady na zadku a lemtat Holbu, a rozhodnu se vydat na malý kroužek po okolí, zkusit nějaké ty lesní silničky a tak. Odsouhlaseno, nástup!
Sjedu dolů, oznámím, že se jedu mrknout na Ludvíkov z výšky, a přijedu s podvečerem. Podle mapy jsem si vytipoval trasu, tak teď ji zrealizovat. Plánuju takovéto trasy ze sady map 1:50 000 KČT, což jsou přejaté vojenské speciálky ještě z dob předpřevratových, upravené a doplněné o turistické značky a trasy. Jako takové se mi zdají nejefektivnější a nejpřehlednější, tudíž se v současné době snažím o zkompletování celé republiky. Popravdě, jsem skoro u konce, chybí mi jen pár čísel…
No nic, zpět do reálu. Dojedu na horní konec Ludvíkova, kde v pravé zatáčce odbočí vlevo do prudkého kopce lesní asfaltovaná silnička. Žádná značka tu nikoho neomezuje, takže hurá do svahu! Strmě vedené serpentíny navazují jedna na druhou, štěrk chrastí mezi špunty, jak se deru vzhůru. Netrvá moc dlouho a ocitnu se v sedle mezi dvěma hřebeny na rozcestí Malá Hvězda. Klasické turistické směrovky ukazují do všech směrů, což mi postačí k orientaci. Další pokračování ale vyberu po neznačené silničce, která sice ztratí asfalt, ale je i v makadamu velmi kvalitní, zřejmě to dříve nebyla jen a jen lesní cesta, ale něco víc. Vede prakticky po vrstevnici, bohužel výhled do údolí po levé rukojeti se prakticky nekoná – vzrostlé stromy dost brání výhledu,a jen sem tam mezi nimi zahlédnu Ludvíkov. Naštěstí, skoro přímo naproti Jitřence na protějším svahu se objeví jakýs takýs průsek. Zastavím poblíž, tasím foťák a čtvrthoďku strávím hledáním vhodných záběrů. Pravda, trojnásobný zoom nestíhá, chtělo by to delší tele, nu což, snad příště… dnes musí stačit starý dobrý OLYMPUS kompaktík, na nějž nedám dopustit.

Pokračuju dál po stejné silnici, která mne protáhne po ostrohu nad Vrbnem a stáčí se k jihu. Na první křižovatce odbočuju vpravo, neboť silnička přede mnou prudce klesá do civilizace. Já nadále pokračuju horizontálně, víceméně po druhé straně téhož hřebenu. Silnička opět získává asfalt, mnohde nevalné kvality, jinde zase celkem slušný. Několik kiláků si tak bručím v maximální pohodě, až finálním sjezdem přijedu na silnici z Andělské Hory do Karlovy Studánky. Nechce se mi ještě z lesů, takže otáčím a jedu kousek zpět. Na svahu kopce Dřevina na chvilku stavím, abych si jednak odfrknul, a jednak se mrknul (pod dojmem žní z před tejdne) po houbách. No, žně se nekonají, nicméně něco pěkných kousků najdu, seberu a uložím do kufru. Pak jen sedím na pařezu a koukám do kraje, kolem naprosté ticho a samota, jo, tak nějak vypadá ráj… nebo alespoň podobně.
Vracím se zpět asi dva kiláky, než najdu prudkou svážnici, kterou se spustím na kraj lesa nad samotou Kyselka. Odtud mne místní silnička dovede do Suché Rudné, kde se dám směrem na sedlo Hvězda. Uzounka a naneštěstí značně štěrkovaná okrestička se motá lesy, stoupá a klikatí se, až narazím na levou, kde ústí lesní cesta, kde už jsem před chvilkou byl. Takže dál vzhůru, až se ocitnu u velkého parkoviště na Hvězdě. Když už jsem tady, tak proč nezajet na Ovčárnu? Pravda, byl jsem tam už několikráte (naposledy vloni….), ale mám to tady tak rád, že se tam klidně mrknu zase. Navíc, prohlédnu si škodu po vichřici v údolí Bílé Opavy, kvůli nimž bylo delší dobu uzavřeno.
Mýtnice je již samozřejmě neobsazena a závora je nahoře, tedy lets go! Moc nahoru neženu, spíše jedu pohodu a vychutnávám si skoroalpské parametry této horské silničky. A již je tady finální parkplac na Ovčárně, dál už to jaksi nejde, značky velí stop stejně jako prosté zásady slušnosti při pohybu v přírodní rezervaci. Rád jezdím ledaskde, ale rezervace, to tedy jaksi neee..
Chvilku se poflakuju okolím, vychutnávám si podvečerní klídek, tůristi už jsou vpryč, a všechno kolem to tady je jenom moje! Vrcholek Pradědu osvícený posledním sluncem, do údolí kolem už pomalu vtéká soumrak, je ticho a ani vzduch se nehne, mír a klid skoro kýčovitý, leč reálný.

No, popravdě, útroby mě jednoznačně naznačí, že nejenom poezií, rosou a nektarem živ je člověk. Něco přízemně hmotného a jedlého by rozhodně přišlo vhod. Tudíž jedeme zpátky „domů“. V polovině sjezdu stavím v místech, kde jsou v údolí a na protějším svahu nejmarkantnější známky zimní vichřice a polomu. Podle stop to tady muselo být dost ošklivé, a zdá se že bude trvat ne zrovínka jen pár let, než se jedno s nejhezčích jesenických údolí zvetí.

Na horním okraji Karlovy Studánky stavím na parkovišti, kde je malý dřevěný bufáč, kolem sedí lázeňští hosté převážně starších ročníků a vychutnávají si podvečerní kávičku či něco ostřejšího. Trochu jim ten poklídek na chvilku vyruším, alespoň mají na co koukat a na koho nadávat, že jim brumlání ušlechtilého dvouválce ruší lázeňskou atmosférku. Odstavím bramboru na kraji s výhledem na místní vodopádec, vyfotím si ho, a pak se odšourám do příšeří bufíku. Zde chvilku vyčkám, než madame udělá toho přede mnou (nese si ven tácek s fefoušema a zelenejma, fujtajxl, ty fefíky jsou citrusy/kompoťáky), a objednám si obligátní kávičku s tatrančičkou, jako koneckonců obvykle. Odnesu si vše ven a u volného stolíku posedím, popiju, schroupám laskominku a je mi dobře. Jo mlsání v lůně velehor…. A vůbec, Karlova Studánka se mi jako lázničky moc líbí, inu asi trochu zatlačím a pokusím se někdy mimo sezónu si tady střihnout tejden nebo dva léčebného pobytu. Koneckonců, zatím jsem ze zdravotního pojištění toho moc nevyčerpal, tak co (jen se nerouhat…).

Do srazového areálu se vrátím skoro s tmou, ale to nevadí. Odstavím mašinu nahoře u chatky, převlíknu se do občanskýho a sejdu dolů do jídelny/hospody. Dneska se ještě nevaří, ale suda už mají napíchnutýho, tak dám v rychlém sledu dvě, tři piwka, po dni trochu suší… Trochu pokecám s pár Vrakařema, kteří tu také po práci splachují prach a znoj, ale pomalu vyvstává problémek, čím že nafutrovat outroby. Varianty jsou dvé – buďto se odebrat zpět na chajdu, dát si konzervičku a zapít to vezenou slivovkou (a zalézt do vláken), či odkráčet do některé z místních osvěžoven a tam si dát co hrdlo, však to znáte. Nedá ani moc práce přesvědčit sebe i pár kolempijících, že teplý do žaloudku je fajn, oblíkneme bundy a hybaj. Rozhodneme se pro již několikráte vyzkoušenou Hospůdku U Jiřího, necelý kilometr od Jitřenky směrem na Vrbno. Naštěstí, je tam poloprázdno, kuchyně funguje, obsadíme velký stůl hned u vejčepu a dáme se do toho! Já vsadím na osvědčený „festival řízků“, což jsou tři řízky (hovězí, vepřový a játra) plus obloha. Žrádlo magnum! Plus nějaké to pivečko, no, popravdě, zhřeším na svoji zásadu večír moc nežrat. Ale co, tento víkend bude o hřešení…. A s tím posléze s půlnocí zalézám v pytel a ihned se propadám do tmy.

Trasa: Ludvíkov, Karlova Studánka, Vidly, Domašov, Červenohorské sedlo, Velké Losiny, Žárová, Pusté Žibřidovice, Hanušovice, Vysoké Žibřidovice, Stříbrnice, Staré Město pod Sněžníkem, Velké Vrbno, Malé Vrbno, Kutný vrch, Kronfelzov, Branná, Ramzová, Horní Lipová, Jeseník, Domašov, Vidly, Karlova Studánka, Ludvíkov

Sluncem prozářené ráno mě vítá do reality, uvařím si na plyňáku čaj, spláchnu hygienu a jsem fertig na dnešní program. Co mě čeká? Využiju endurantní vlastnosti mého strojku a zajedu prozkoumat pevnostní pásmo kolem Starého Města pod Sněžníkem, samo poté navštívím technickou přejímku veteránského závodu v Branné, a co víc se ještě uvidí, to podle volného času.
Zatímco vrakařští pořadatelé nastupují do fachy, já nastoupím na svého oře a vyjíždím (to se tak někdo má). Opět směřuju již tradiční cestou přes Karlovu Studánku a Videlské sedlo na Jeseník. Nepospíchám, užívám si slunečné dopoledne, počumuju co kde letí a co je kde nového…. Ještě stoupání do Červenohorského sedla, a je tu první zastávka na totálně prázdném parkovišti. Ne že bych to tu neznal, ale za posečkání a prohlídku to vždy stojí. Vychutnám si pohodu, ve které se kraj topí, turistická sezóna je v trapu, čehož nelituju vzhledem k absenci turistů. Plně spokojen pomaličku sjíždím do údolí Desné, ve svahu stavím u malé studánky vyvěrající z náspu. Dobrá voda potěší tělo…

Údolím Desné se procourám až do Velkých Losin, kde uskutečním druhou zastávku, ryze účelovou, u místního koloniálu. Nákup činí něco na zub na oběd (míním piknikovat v přírodě) plus dnešní tiskovinu, aby si i duch přišel na své duševní masturbací při sledování domácké politické scény. Nabyté zboží uložím do kufru a vyrazím.
Při přestávce jsem se zahloubal do turistické mapy, kudy že se vydám netradičními cestičkami, postupný cíl samo jsou Hanušovice. Vyšlo mě, že nejlepší bude vyjet okreskou až do sedla v Horním Bohdíkově, a odtamtud nějakou luční či polní cestičkou na rozcestí Nad sv. Annou, a odtamtud se jednou z několika možností splazit do okolí Hanušovic. Dobrá tedy, na konci Losin uhýbám v zatáčce prudce vpravo, po levé straně nechám známý zámek a poměrně hustě osídleným údolíčkem stoupám vzhůru. Na otočce busu v Bohdíkově se podle červené turistické značky dám vlevo. Dokud jedu mezi staveními, tak to jde, ale za posledním se z přívětivé místní polňačky stává něco jako tankodrom, asi tady manévrují lesáci či tak něco. Nechci se tu zbytečně zahrabat a ztratit čas. Ten budu dozajista potřebovat při obdobných radovánkách kolem bunkrů na Králickosněžnicku, tudíž to otočím, prohlídnu si místní malý horský kamenný kostelík (spíše větší kapličku), a sjedu zpět na okresku. Tou už se v pohodě dostanu na hlavní silnici vedoucí z Ramzové, a těch několik kiláků do Hanušovic je routine.

V nich zahnu přes souběžné koleje vpravo a pokračuju notoricky známou silnicí na Králíky. Před podjezdem lokálky do Starého Města z ní mizím vpravo, a pokračuju romantickým údolím říčky Krupé, sevřené společně s tratí do náruče hustých lesů na strmých svazích. Za dalším podjezdem stavím na chviličku, vychutnat drsnou samotu údolí, nafotit, a samo zkonzultovat mapičku, kudy že se vydám za železobetonem. První zachovalé pásmo lehkých objektů „37“ (zvaných též „řopíky“) je podle mapy KČT (díky vydavatelům, že i pevnůstky jsou zahrnuty mezi zobrazované objekty) mezi vrcholky Podbělka (1307 m) a Sušina (1321 m), a vede k nim prý zachovalá původně vojenská silnička. I ta je značená na mapě, a po její části vede i červená turistická značka. Problémy s orientací by tedy neměly být.

Odbočka vlevo u dětského tábora je samo značená, a co navíc, vjezd je dopravní obsluze povolen. A dopravní obsluha podle zákona je kdo? Inu ten, kdo má v lokalitě cíl. Tím si trochu upokojím svědomíčko, a zahnu na uzounkou, ale poměrně kvalitní asfaltku. Boční údolí je poměrně dlouhé, a postupně se zařezává do mohutného hřebene přede mnou. Jaj, asi bude krpaté stoupání, vrstevnice leccos naznačují.
U rozcestí Březina se mi do cesty postaví lesácká Tatra 138 s hydraulickou rukou a oplenovým návěsem, zrovínka nakládají vytěžené kmeny. Prohrabu se kůrou a osekanými větvemi až k lesákům, a vědom si, že nesmím ztratit iniciativu, vypínám motor a ihned se dávám do řeči s několika dělníky, a hlavně, s hajným…. Ten se sice chvilku tváří sveřepě, že by chtěl i nadávat a vyhnat mě z lesa, ale když mu objasním, co zde pohledávám a kam se chci dostat, evidentně roztaje. Už nechce řešit moji „mírně“ nezákonnou přítomnost zde (no, popravdě, trochu bych se přel, jedu po asfaltu a nic neničím…), a naopak, popíše mi další cestu nejlíp jak může. Mám se prý držet červený, pořád svahem vzhůru, a na hřebenu prej na pevnůstky narazím.
Slušně se rozloučím, a vyrážím dál. Za zatáčkou silnička ztratí asfalt, nejdříve místy a pak i zcela, parametry to je ale jasně silnice, nikoliv lesní cesta. Mostky, propustky, patníky, vše naznačuje, že byla projektována a stavěna na značné zatížení. V závěru údolí přejedu poslední můstek a začne dosti krkolomné stoupání. Pro náklaďáky let třicátých tady asi nastala slušná zabíračka, moje leč letité GS si ale dvojkou lehce razí cestu nahoru. Šlo by to i rychlejc, ale nespěchám. Za serpentínou se přede mnou otevře pohled na protější hřeben (na něm jsou taky nějaké bunkříky), ale co hlavně, u silničky svačí partička dřevorubců, svoje pincky mají ležérně odložené v příkopě. Hmmm, když oni pincky, tak já taky tady můžu bejt… Zamáváme si, když je míjím, a mířím dál. Kvalita vozovky jde trochu dolů, už jedu víceméně volným kamením, halt povětrnost tady už vykonala své. Doleva mírně dolů odbočuje silnička vedoucí k těm pevnůstkám vlevo, já ale jedu dále vzhůru. Vyhoupnu se z pásma lesa do vzrostlé kleče, když tu ouha… přede mnou je u kraje tabulka oznamující, že vstupuju (tedy, vjíždím) do prvního pásma národní přírodní rezervace. No, popravdě, to už je na mne trochu moc, tak tedy otáčím a zastavuju. Jsem skoro na hřebenu, pokochám se více než slušným rozhledem, sundám bundu (trochu jsem se zapotil tím výjezdem) a odšourám se ještě o něco výš, až konečně uvidím v kleči vrcholky klasických „řopíků“. Že bych se zrovínka k nim chtěl hrabat vzrostlou a značně píchavou klečí, ještě v rezervaci, tak to ne. Neuviděl bych tam nic, co není i jinde, takže se vrátím k mašině a bundě. Ještě si na místě chvilku odpočinu, trochu si vyhřeju kosti, než se spustím zpátky do údolí.

Minu stále svačící dřevaře a sjedu po původní vojenské silničce až do první vracečky, kde odbočuje vlevo lesní cesta, kterou jsem mínil použít. Ale ouha, asi padesát metrů dále přes ní leží ve výši skoro jednoho metru slušně vzrostlý a nyní padlý smrk. Objet jej nelze, kolmá stěna na straně jedné a skoro stejně strmý svah na druhé motorické manévry neumožňuje, tady by asi selhal i Míra Lisý. Pěšky nebo na kole, to by šlo, ale jinak jen s motorovkou…..

No nic, sjedu tedy ještě asi dva kilometry, než se na kraji lesa objeví další použitelná odbočka vlevo. Zatímco tu stojím a konzultuju mapu, kolem mne probručí jeden z dřevařů na své Jawě 21 a zahne tam, kam chci i já. Jasně, asi ví kam a kudy, tak neváhám a pověsím se za něj.
Sleduju jej z větší vzdálenosti, abych ho nevyplašil, nicméně asi o mně ví, neboť rapidně zpomaluje. Jasný náznak, tak se jím řídím a předjedu jej, v zrcátku vidím že zastavuje u houštin… asi má něco urgentního na práci. Dobrá, jedu dále.

Chvilku se motám na hraně les-louka, pak kousek otevřené krajiny, opět lesík, hezky se to střídá. Po pravé ruce se ukáže dno údolíčka s vesničkou Hynčice pod Sušinou, tam vede moje cesta. Ještě kamenitý sjezd a jsem na rozbité a uzounké, leč asfaltce, po níž se vydám opět mírně vzhůru. Proplouvám kolem samot, nějaký ten penzion, vlek, a najednou je obec za mnou, před světlem se rozprostírá mělké otevřené sedlo, samá louka, sem-tam hájek, a ano, tmavošedé siluety napoví, jsem před linií bunkrů. První z nich je pár set metrů vpravo v sedle, zbytky dalších jsou dále doprava pod hranicí lesa, pod vrcholkem Štvanice (866 m). Vede tam cesta, no spíše jen uježděná tráva, ale mně to plně stačí, a za chvilku odstavím mašinu u vchodového traktu.
Krajina je prozářena časně odpoledním sluncem, je sice hezky, leč docela to ze severu fučí, jen aby něco nepřispěchalo… Tak si trochu odložím, a následně nalehko prozkoumám zcela prázdný vnitřek. Kupodivu, cenné ocelové střílny jsou v objektu zachovány, Němci je totiž zhusta vytrhávali a roztavili ve vysokých pecích. Celkově je bunkřík v docela dobrém stavu, stačilo by lehce vyklidit vnitřek, osadit kovové dveře a mohlo by se vegetit….
http://www.vyuka.kvalitne.cz/view.php?cisloclanku=2005060306

Protože i tělu je nutné poskytnout, co jeho jest, vyndám z kufru zakoupené poživatiny, vyšplhám na střechu bunkru a tam si rozložím žraso. Zasednu, otevřu paštičku, a vychutnám ji se dvěma rohlíčky, na zapití je pěkně vychlazená dobrá voda pure. K tomu rozhled par excellence, dušička jen plesá, pohůdka!
Dojezeno, dopito, odpočato, cesta nekončí, leč volá! Tak do sedýlka a jedem. Udělám si kolečko k rozvalinám, načež se vrátím zpátky na cestu, kde je i turistický rozcestník. Pokračuji dále v původním směru (přes hranu sedla), lesem a několika zatáčkami se dostanu do středu další vesničky Stříbrnice, odkud sjíždím směrem ke Starému Městu. Sice bych do něj mohl dojet „klasicky“, ale jelikož linie obtáčí Kozí vrch po mé pravé straně, pokusím se ji vysledovat. K tomu by mi měla dopomoci modrá značka, na druhý pokus ji najdu a nepustím:-)))))). Klasická polňačka se vyšplhá do svahu a zanoří se do linie. Postupně zastavuji u dvou opět zcela zachovalých bunkříků, mají vše, dokonce i zachovalá poválečná vojenská evidenční čísla a výstražně-zákazové nápisy. Dovnitř už nelezu, stačí mi výhledy ze střech, které se otvírají na Staré Město.

Sjezd do něj už je jen rutinou, minu koníky na pastvě a už jsou tady první domy. Na prostranství před koncovým nádražím lokálky udělám orientační kolečko, stejně ale musím zastavit a tasit mapu pro lepší orientaci. Nakonec z toho vyjde nejblíže těžký objekt StM-S 30, a měl by být dosažitelný na sever odtud, po žluté značce. Tu držím, polňačka je sice hrbatice, ale jde to. Jedu tak asi kilometřík, a najednou vpravo ve hraně temného lesa spatřím temnou masu. Jo, jsem na místě, proderu se lopuchama a trávou do pasu, lehce zabrodím a odstavím mašinu. Je to tu trochu vyježděné, zdá se že se o to tady někdo stará. A i na srubu je to vidět, díry po vytržených kanónových střílnách jsou zablindovány a v okolí je vcelku pořádek. Poctivě oblezu vše kolem, je to v hustém náletovém porostu docela makačka. Chtělo by to tu družstvo zdatných maníků operujících spolehlivými křovinořezy.

Nabažen syroviny koldokola (přeci jen, nedaleká říčka to tu provlhčuje) nasednu mašinu a opustím tento temný kout Staroměstska. Vrátím se zpět k nádraží, na řadě jsou dva další objekty, ležící nad údolí silničkou do Velkého Vrbna. Jak ale k nim? Bohužel, popis oblasti stažený z netu jsem díky své starobě zapomněl doma na stole (tam je mi platný… co?), a tak musím sosat ideje z mapy. Dobrá, zkusím to nejprve údolím Telčavy do Vrbna. Pomaličku se šourám, hlavu vytrčenou vlevo, ale zatím lesní masív na prudkém srázu nedává možnost průniku. Naproti ozdravovně Morava se ale vlevo otevře luční sedlo, sice také prudké, leč proťaté polňačkou. Mno, tohle zmáknu i jako naprostý endurantní diletant, a jak jsem řekl, tak i činím. Na vrcholku minu malou vodárničku, ale pořád nemohu nikde objevit nic. Sjedu tedy napříč loukou k mohutné aleji a prvním stavením, kde si odchytím „jazyka“ Starší pán mi potvrzuje, že jsem byl správně, bunkry jsou těsně za okrajem lesa. Určí mi orientační bod, a já využiju opět možnosti endura pure a louku se vzrostlou trávou krosnu napříč. Jakmile jsem u lesa a zahledím se do něj pečlivěji, uvidím dva objekty velmi blízko sebe. Nechám mašinu osamocenou v trávě (jen vyndám klíče) a ponořím se do vzrostlého lesa. Původně tady měl být objekt jeden (pro postřelování obou stran hřebene), pak ale byla zvolena varianta dvou blízkých, protože byla levnější a lépe využívala přírodní podmínky.

Opět je pěkně v pohodě obejdu, tady, ve vysokém smrkovém lese to je mnohem jednodušší než dole u říčky. Dokonce je tu i poměrně teplo, slunce prozařuje přeci jen řidší les. Venku u mašiny se ještě pokochám dalekým rozhledem na sever, odkud by zřejmě přichvátali „tůristi“ v typických hranatých haubnách.
Když se tak rozhlížím po okolí, zaujme mně jeden patrný řopík na pokračování hřebene do Starého Města. Takže, když už jsem tady, zajedu se mrknout až k němu, louka nečiní problém. Je to u něj docela malebné, bunkřík se stromem…

Protože mám za sebou prohlídku poloviny těžkých objektů kolem Starého Města, rozhodnu si dát lehký oddech od těch stovek kubíků kvalitního betonu, a zabrousit na chvilku do přírody. Docela mně láká vyrazit na nedaleký Paprsek, ale trochu jinak než na naší dovolené s Janou na jaře. Tenkráte jsme to brali po normální silnici kolem Stolce (to kvůli Myšákovi a jeho Shadowce), dnes jsem tady sám a tak si můžu dovolit více. Vytipuju si, že západně od obou Vrben jsou ve svahu silničky, takže je jedu zkusit. Udělám opět kolečko k zotavovně Morava, tentokráte ale do svahu vyrazím o pár set metrů dále. Velmi úzká asfaltka sice hostí zelenou značku, ale je to normální komunikace, nikterak omezovaná zákazovými značkami. Silnička razantně stoupá loukami a remízky, vyšplhá se na vrch Starý (830 m), pak to jde už pozvolna na Větrov (919 m). Opět nespěchám, občas zastavím, abych se zadíval vpravo dolů, kde se rozkládá osídlená oblast obou Vrben, dneska zřejmě hlavně rekreační. Tak dospěju až do samotného závěru, kde se odbočka odklání vpravo k prvním domkům. Pokračování po původní cestě by mně dovedlo na Paprsek, a tam už nechci.

Takže dolů, mezi chalupy, a pak pěkně klasicky po cestě (opět kolem Moravy, jestli mně někdo odtud pozoruje, tak z mých chaotických Brownových pohybů nebude moudrý:-))))) až na náměstí. Tam se zastavuju na rozhlídnutí, a přitom objevím otevřené místní informační středisko. Osvícen do něj vniknu, mají jej docela dobře vybaveno, a taky jo, objevím brožurku o místních opevněních, a hlavně, jak se k nim dostat! To jsem potřeboval!
Takže, další beton čeká, už jedu! Vyrazím okreskou směr Vikantice, na kraji se dám polňačkou vlevo. Ta mne dovede až na svažující se hřeben, kde se na protějším obzoru objeví dva bunkry, StM-S 33 a nad ním StM-S 34. Před dolním vlaje na stožáru naše vlajka, takže podle bunkrařských zvyklostí tam asi někdo bude. Zahnu k němu a po chvilce už utichá můj dvouvál těsně u ostnatých zábran, doplňujících kolorit. Jeho dobublání vyláká z vnitřku postarší pár, tedy, postarší, v mejch letech…. Pán se ke mně hrne a obdivuje báwo, já zase naopak, jak má udržovaný příbyteček. Když se vykecáme, pozve mne dovnitř na prohlídku. Jedná se o menší a „slabší“ variantu oproti těm v údolí, do spodního (ubytovacího) patra se slejzá po žebříku, a ne po obvyklých schodech. Raritou dole je původní hajzlík, jediný, který se zachoval v celém pásmu československých opevnění. Nakonec mi ještě řekne něco o sousedních bunkrech, oba dva jsou prý uzavřené a nic tam navíc neuvidím.

Dobrá, podle infa se rozhodnu pokračovat k hornímu bunkru a dál podél zelené naučné stezky kam až to půjde, nejraději bych se chtěl dostat až do Branné. Rozloučím se tedy s přáním zdaru v dalším konání a odbručím přímo svahem vzhůru. U dalšího objektu se stavím jen na chvilku, víceméně na foto.

Naučná stezka pokračuje dál po hřebeni, zřejmě ve směru opevňovací linie, a já vyrážím po ní. Je to vlastně luční a lesní cesta, evidentně občas pojížděná (pan průvodce se pochlubil, že se tu jezdí veteránskými vojenskými teréňáky), takže tady nikomu a ničemu škodit nebudu. Cesta je rovná, leckteří enduristi (třeba Vládíci…) by to tady brali pěkně pod krkem, ovšem můj hrnek čaje je spíše v pohodovce, tak tedy dvojka na lehký plyn je to pravé. Bručím si, čumím vlevo, vpravo, hlavně po této straně pátrám po linii lehkých „řopíků“, a občas i nějaký spatřím. Projedu pár lesíků, občas zastavím na příhodném místě, rozhlédnu se, porovnám skutečnost s mapou, a taky zmáčknu spoušť. Nikde není ani stavení, ani živáčka. Po několika kilometrech, ve kterých přejedu i v okolí dominantní Kutný vrch, se dohrabu na stejnojmenné rozcestí v širokém sedle, na jeho opačné straně je rozhozeno pár domků osady Kronfelzov. Tady někde měla stát pevnost, která měla svými houfnicemi jednak postřelovat oblast severního přístupu do Starého Města (jasně že přes horský hřbet), druhak mohla těmi samými zbraněmi podporovat obranu údolí pod Ostružnou. Ale ani se tu nekoplo do země.

Sedlem sestupuje docela dobře patrná makadamová silnička, která podle mapy i ukazatele ústí kousek nad Brannou. Opustím tedy definitivně linii opevnění a uhýbám vpravo, abych se po několika minutách vynořil u hlavní silnice do Branné.
Cesta přes Brannou má svůj smysl. Každoročně se tu o „vrakařském“ víkendu jezdí veteránský motocyklový závod na „klasickém“ silničním okruhu, tedy žádná sterilní motodromová nuda. V páteční podvečer zde vždy probíhá přejímka na náměstí, což je perfektní možnost, jak si v klidu a pěkně zblízka prohlídnout mašiny, které byly ve svých časech špičkou stejnou, jakými jsou dnes stroje MotoGP. Postarší jezdci je tu v poklidu prezentují technickým komisařům, nikdo nikam nespěchá, neprudí se, kecá se, nikde žádná hektika a nervozita, prostě fajn lidi s fajn mašinama. A mezi nima je fajn taky. Tož odstavím GS u hospody v horní části, a zapluju do davu vůkol, čumím, fotím. Dokonce mě tu osloví pár lidí, kteří si mě pamatují z mých dřívějších návštěv, jeden se dokonce ptá, kdeže jsem nechal Ká. Hmm, má pamatováka, tak jej uklidním, že je protentokráte v pohodě domácí garage. Potkám tu i sajdkárového cestovatele Hošťálka i s jeho Kawou 650, prostě, docela zajímavě strávená hodinka… a mohlo by se tady toulat ještě dýl. Ale co, čas nepočká, musím dál, štvanec timetablu:-))))….

Rozloučím se s motorkama (no, zejtra se tady možná zarazíme), a vyrazím směrem do sedla Ramzové, projedu jej bez zastavení, a klesám k Jeseníku. Mám ale v plánu ještě jednu zastávku, a to železniční. Minulý rok jsem kousek odtud ve stanici Horní Lipová navštívil, sice malé, ale zajímavé muzeum v našich poměrech ne příliš obvyklé horské trati Hanušovice-Jeseník. To nainstalovali místní nadšenci ve vyřazeném hradle, a byla tam pro mne příjemně strávená půlhoďka. Ale, nějak jsem tenkráte nefotil, takže to chci napravit.
Stanice tone v podvečerním tichu, nikde nikdo, prostě taková ajznbóňácká nirvána a poklídek. Alespoň si prošmejdím kolejiště, udělám záběry, a pak se jdu podívat, zdali něco nepojede, aby to bylo i trochu se životem. Jo, mám štěstí, za deset minut je tu osobák do Hanušovic. Po chvilce se z údolí ozve dunění dieselu, ozvěna jej odráží od protějších svahů, a najednou se z temného lesa vyhoupne postarší motorák. Pár lidí vystoupí, příjemně macatá vejpravčí ho odmávne plácačkou, a se závojem modrého dýmu vlak zmizí v zatáčce, ve které je nádraží postaveno. A nastane zase bohorovný klídek….

Zbytek cesty do Ludvíkova je rutina, to ale neznamená, že si podvečerní jízdy neužiju. V Jeseníkách je vždy krásně, i když přes videlské sedlo jedu snad už po třicáté.
Na místě srazu už je dost mašin a ruch, tradiční při příjezdu. Z mých kámošů tady ještě nikdo není, tak se odsunu nahoru, převlíknu se a dám mírný relax. Bez piwa to ale není ono, takže brzy sestoupím mezi lid motocyklový a dám si dnešní první. Ke konci druhého přijede nejprve Siemens se Siemenskou a kousek poté i Jirka, Belšani stále nikde. Volám jim, a dozvím se, že bohužel nedorazí, že v sousedících garážích řádili kradaři, a tak Jindra místo vejletu montuje dodatečné železné zabezpečení. Škoda, ale jsou věci vis maior… přes ně vlak nejede.
Zbytek večera strávím velmi příjemně, jak jinak ani mezi kámoši na mašinách není možno:. Přiměřeně popijeme, pojíme (samo je i mrtvá ryba), více než důkladně pokecáme, inu, témat je dost. Takže spát se jde až po půlnoci…. Usínám bleskem, a vůbec, byl to hezkej a plnej den….

Trasa: Ludvíkov, Vrbno, Vidly, Domašov, Jeseník, Lipová-Lázně, Jeskyně Na Pomezí, Vápenná, Žulová, Jeseník, Mikulovice, Zlaté Hory, Jindřichov, Třemešná, Liptaň, Třemešná, Město Albrechtice, Spálená, Heřmanovice, Dolní Údolí, Rejvíz, Jeseník, Branná, Jeseník, Domašov, Vidly, Ludvíkov

Ráno si tak při snídani sumíruju, kamže pak se dneska pohrneme, ale mým hlubokomyslným úvahám činí konec Myšák. Přichází s prosbou, že se mu nějak nedostává "regulovčíků" při společném dopoledním vejletu, a jestli bych prej nebyl od té laskavosti atd atd. Kámošům se neodmítá (a tady obzvláště), tak mu svoji účast přislíbím na půlku vejletu, tu dopolední. Odpoledne se stejně bude dít jen návrat do kempu po hlavní, tedy regulovčíků bude třeba méně. A já si s kámoši halt uděláme náš vejletík.

Takže v (podle zmačkaných, povadlých a nezdravě zbarvených ksichtů pro některé velmi ranním) dopoledni se seskupíme u brány a vyrazíme do Vrbna, my pořadatelé ve slušivých oranžových vestičkách. První program je tankování u "dvojpumpy" pod Vrbnem, kde poklidnou atmosféru naruší jakýsi místní nakynulý drn. Po včerejší (možná i dnešní) spářce to z něj táhne jako z pokoutní palírny "moonshine", skelný pohled jen s obtížemi zaostřuje na objekty kolem, to vše mu ale nevadilo, aby nevyrazil na svém triku s pelotonem. Dojezd k pumpě nezvládl, a sejmul stojící XJ600 nevinného kolegy. Teď jen stojí, něco nesrozumitelně huhlá, a kolem stojící lidi v čele s majitelem sejmutého stroje na něj řvou něco velice nepublikovatelného. Divím se, že jen řvou, udělat něco podobného mně, asi bych mu už visel na krku se zaťatými drápy do ohryzku. Jo, to je bohužel ta odvrácená stránka srazů, byť by byl tak komorní jako je tento. Drny a vohnouty nelze eliminovat, alespoň ne zákonnými metodami a v evropském časoprostoru. I když, kdyby ho umlátili a pohodili jeho bioresidua někde v opuštěném příkopu, asi by po něm nikdo nesmutnil a dějiny zeměkoule by rozhodně o nic nepřišly….
Nakonec se notora podařilo odeskortovat zpět do kempu (osobně bych se s ním tak nesral a první co by bylo, bych zavolal poldy…) no a my vyrážíme tradiční cestou do Jeseníku. Na mně "vyjde" křižovatka v Domašově, k prvnímu cíli (Jeskyně Na Pomezí) tak dojíždím na samotném konci. Dav je ale přes kapacitu provádění, takže ti, co bez jeskyních nemohou žít, zformují tři grupy, ostatní (včetně mně a kámošů - všichni jsme uvnitř už byli) prostě počkají nebo se rozprchnou za stravou. My se sebereme a vyrazíme dál směrem na Žulovou, kde, jak doufáme, narazíme na slušnou jídelní restauraci. Ale, ouha, nenašli jsme ani slušnou, ba ani žádnou hospodu s jídlem. Některé byly zavřeny, a v těch otevřených se jenom nalejvalo. Jo, chudej kraj, každej asi dlabe doma, a turisti tady po sezóně jsou sakra nedostatkovým zbožím. Měli jsme poslechnout rad zkušených místňáků, a sjet zpět do Lipové-lázní, tam se prý vaří, a dobře. No nic, takže to nakonec spraví dva horký psi v bufáči u jeskyní….
Další etapa vejletíku vede zpět do Jeseníku, projede se pěkně středem, a pokračujeme po hlavní ke hraničnímu přechodu Mikulovice. Těsně před ním uhneme vpravo a jedeme pár kiláků podél hranice, než se celá grupa napáskuje na parkoviště hned vedle silnice. Atrakce, na kterou se má jít, je pár set metrů dál, a bude to pěšourem… (Popravdě, v době psaní si již nevzpomenu, co že se mělo navštívit, takže ani nemohu uvést, kam že všici směřovali.) Mně osobně se ale jít s davem nechce, končím tady svoji službu, oranžová vesta mizí v kufru, a dál už pojedu jako ryzí soukromníček.
Co mně v blízkosti zajímá? Kdo mne zná, tuší:. Ano, koleje, tentokráte na rozdíl od včerejška ty poněkud blíže sobě, úzké. A ty jsou tady v Osoblažském výběžku, nějakou tu desítku kilásků dále na východ. A navíc mám z netu stažen jízdní řád místní parní trakce, nahlédnu, moc času nemám, chci-li chytit vlak na trati.
Cesta lízne kraj Zlatých hor, serpentínky mně vynesou až na sedlo pod Biskupskou kupou (z něj se dá dojít, nikoliv však na mašině doject, na stejnojmennou rozhlednu na polských hranicích), a následuje dlouhý sjezd lesem do Petrovic. V kopci narazím na úsilovně mávající pár středních let na krajnici, tak u nich brzdím. Mužská část dvojice se ke mně hrne, oblaží mně značně zalkoholizovaným dechem a sprškou polských slov kladených rychle za sebou. Z nich vyplyne, že je zajímá, jak je daleko k nejbližší obci a případně busu, no, asi dolů do údolí do Petrovic to bude. Stejně by mne zajímalo, kde se tu tak zčista jasna vyloupli, žeby ilegální přechod hranic?
V Jindřichově uhnu před podjezdem vpravo a víceméně sleduju trať Jeseník-Krnov až do Třemešné. Tady odbočuje známá úzkokolejka do Osoblahy, já taky odbočím silničkou na Liptaň, kde míním dostihnout vlak. Na nádražíčko dojedu včas, čekám, pokukuju, ale ticho po pěšině. Ještě vlaku nechám akademickou čtvrtku, a pak halt neúspěšně opouštím malou staničku.
Co dál? Při bloumání kolem stanice narazím na šipky k nedaleké rozhledně na vrchu Strážnice. A když není vlak, bude rozhledna. Místní mají přístup docela slušně značen šipkami jak z nádraží, tak ze silnice, takže cesta není žádným navigačním oříškem. Jedu klasickými prašnými polňačkami, vrch je vidět už z dálky, a s jednou slepou odbočkou po několikakilometrové cestě dosáhnu úpatí kopce a hranice lesa. Cesta stoupá, a je celkem slušně vyštěrkována, asi sloužila při výstavbě nedalekého radiokomunikačního stožáru. Vrstva štěrku je docela mocná, mašina se lehce vlní, ale jinak mi "contišpunty" dělají radost, drží stopu a přiměřeně vedou. Jasně, bahňácká moudra velí, pořád pod plynem, ale na dva metry široké cestě v hustém lese, na to tedy už nemám. Raději si trochu zaposiluji....
Pár stovek metrů štěrkovky mně vyvede až na vrchol. Ten je částečně odlesněn, hlavně část směřující do blízkého Polska. Kousek opodál stojí kovový anténní stožár s nezbytným technickým přístavkem, na druhé straně malého placu je zastřešená odpočívka a dřevěná rozhledna. Samo nikde ani ducha, jsem ti sám samotinek. Tak si udělám pohodlí (tj. shodím ze sebe co možno, je přeci jen hajc) a ponechám si jen nezbytné moirové underwear, alespoň vyvětrám. Popadnu foťák a po několika desítkách schodů vyšplhám na vyhlídkovou plošinu. I z ní je nerušený výhled pouze na vlastní osoblažský výběžek a polskou rovinu za ním, Jeseníky a Rychleby za zády jsou mírně stíněny stromy. Pohodlně se opřu, a s dobrým pocitem klidu a spokojenosti si prohlížím okolí, kam až dohlédnu. Jo, poznatek pro příště, vozit s sebou dalekohled, jsou v baráku po dědečkovi oficírovi dva. Do kufru se jeden vejde:. Na plošině setrvám přes dvacítku minut, než slezu dolů, chviličku ještě posedím na odpočívce. Sotva se však začnu oblíkat a chystat se na odjezd, zarachotí pod kopcem štěrk a za chvilku se sem vyhrabe obstarožní fiátek, uvnitř mlaďas s mlaďasovou. Jsou poněkud překvapení, koho tu nacházejí, a zdá se že nemile. Asi tady měli v plánu něco vysoce intimního, zdá se, že je to tady vyhlášený šukací kouteček. Ale jakmile zjistí, že se pakuju pryč, uklidní se, a mé zmizení očekávají uvnitř svého vozítka. Dobrá, mládí vpřed, a stáří halt mazej!

Stejnou cestou se vrátím na normální silnici a po ní do Třemešné, kde zakotvím na místním nádraží. Mám tady spicha se Siemensem a Dukatistou, ale zatím jsem tu sám. Na úzkokolejné části nádraží tu čile posunuje místní „Rešica“, tedy parní mašina rumunské poválečné výroby, sestra té, která nyní pilně slouží na jindřichohradeckých kolejích. Rumuni jich mají jako much, slouží jednak na lesních drahách, a taky na průmyslových (odkud pocházejí oba v Česku), takže koupit si nějakou není jednak tak drahé, a ani náročné. Takže se vydám na čumendu, mají ji taky v pěkném stavu, halt ruce fandů se poznají. Jak tak brouzdám kolem kolejí, uslyším na silnici nezaměnitelný zvuk italských motocyklů (jízlivý jedinec – kterým dozajista nejsem - by pohovořil o potřásání prádelního hrnce plného matiček, šroubů a zlomkového železa…) a vidím oba kámoše, jak důstojně míjejí nádraží a míří dále na Krnov. Však se vrátí, pomyslím si, a dál se věnuju železu na kolejích. A taky jo, za chvilku jsou tady prádelní hrnce opět, takže jsme kompletní:-)))))….

Kolegové tady nikdy nebyli, takže jim udělám malou přednášku za chůze, když se jdeme podívat na „páru“ dozadu k depu, kde ji zrovínka zbrojí (tedy v hantecu doplňují vodu a uhlí). Pokecáme i s personálem, a sledujeme přepřahání a přípravu soupravy na zpáteční cestu do Osoblahy. Bohužel, soupravu mají trochu divnou, neboť za parní mašinou mají přivěšen klasický Balm ze šedesátých let. Měli by si ještě sehnat pár klasických dřevěňáků s dřevěnejma lavicema a klasickými plošinami, aby dojem byl úplný. Ale co, jsou teprve na začátku, enthusiasmus mají, tak i tohle přijde. Na závěr procházky ještě objasním funkci podvalníkové jámy, kde se na normálněrozchodné vagóny navěšují podvalníky, aby mohly pokračovat po úzkých kolejích, no a je čas vyrazit dále.

Demokratickým rozhodnutím kolektivu je rozhodnuto přejet Jeseníky napříč a podívat se na tréninkové jízdy veteránistů v Branné. Pro mě to znamená návštěvu již navštíveného, ale to opravdu nevadí, klidně se tam mrknu i dneska. Pěkná bude i cesta tam, protože se domluvíme na okreskách, žádné hlavní tahy.
Ten musíme použít jen na kratičký úsek do Města Albrechtic, na jeho kraji uhýbáme hned vpravo do údolí říčky Opavice. Sledujeme ji proti proudu až k prameni nad osadou Spálené, odtamtud překonáváme jednotlivé hřebeny Hrubého Jeseníku až na náhorní planinu, na které leží malebná horská osada Rejvíz. Obvykle tu stavíme, dnes ale není už moc času, tak jen pomalu projedeme osadou a pokračujeme serpentínami do Jeseníka. Z něj do Branné je to už kousek opět po hlavním tahu přes Ramzovou, všude nás nabádají cedule „slepá silnice“ ať tam nejezdíme, ale my tam jedem právě proto!
Na „horním“ konci Branné odstavíme motorky kousíček od vracečky, kterou se okruh napojuje na hlavní obchvat. Vše je obehnáno páskou, za kterou se nemůže, jasně, úniková zóna a tak. Ale i z větší dálky je krásný a nerušený přehled na brzdící a zatáčející jezdce, daleko lepší než nějaký přímý úsek. Ke sledování si ještě koupím plastový půllitr dobře chlazené kofoly, a požitek je skoro dokonalý.

Kolegové mají v úmyslu se tady nějakou chvilku zdržet, já ale, maje už v sobě včerejší porci starých závodních motorek, pojmu záměr se opět na chvilku odloučit. Láká mně totiž ještě průzkum jednoho těžkého objektu opevnění, na který nezbylo času včera. Srub pod označením StM-S 52 byl vybudován (samozřejmě s řetězcem „řopíků“) na jihovýchodním svahu údolí asi v půlce mezi Brannou a Ostružnou. Mám přibližný dojem kde hledat, neboť vloni ve stejném termínu jsme při objíždění uzavřené Branné použili cestu, kterou se dá dle mapy k opevnění dojet.
Rozloučím se s kámoši s tím, že za půlhoďku nebo tak nějak budu zpět, poodjedu asi dva kilometry na Ostružnou, než po kamenité cestě odbočím vpravo podle ukazatele k chatě Na hájovně. Jo, přesně tudy jsme vloni jeli, jen to bylo opáčně. Kousek pod chatou odbočuje vlevo do lesa silnička a současně i žlutá značka, dobré vodítko. Hned jak zmizím v lese, uvidím po levé straně první „řopík“, takže jsem tu správně. Akurát mapa KČT trochu kecá, podle ní by vše mělo ležet vpravo, a vono nééé, halt skutečnost se neshoduje s mapou, asi chyba reality… I vlastní velký bunkr, ke kterému dorazím po pár set metrech příkřejšího stoupání, leží nalevo, hned u rozcestí lesních cest. Takže, obligátně, oblezu jej celý (díky nedokončeným terénním úpravám a vzrostlým smrkům je to trochu krkolomné), prohlédnu si poškození od vytrhaných ocelolitinových střílen, něco fotek a končím. Ještě vyjedu kousek dál po žluté, ale další bunkříky jsou dobře skryté v lese, a čas kvapí, není tedy možno je prozkoumávat, a musím pamatovat na navrátila.

Sjedu v poklidu zpět na údolní kamenitou cestu, a protože vím, že trénink už končí (řev motorů v údolí pomalu utichá), tak si dám návrat nikoliv po svých stopách, ale Brannou pěkně objedu spodem. Ještě se chvilku zastavím na terénním zlomu, kde je i dobře patrný další bunkřík (tady linie překračovala údolí), a poté se již odtud asfaltovaná silnička těsně přimkne k náspu tratě. Údolí zde je daleko spíše kaňon, strmé skály kolem, temno a syrový chlad jen dokreslují atmosféru, kterou dobře vnímám. Brannou po pravé ruce daleko více tuším než vidím. Těsně před stanicí uhnu prudce vpravo, abych se cestičkou už mezi domky dostal na hlavní silnici. Ta je čerstvě otevřená, takže využiju příležitosti a projedu si okruh pěkně přes náměstí až tam, kde se nacházejí kolegáčci. Ti se trochu podiví, odkud že jsem se tady vyloupl…

Protože se čas již značně nachyluje, nezbývá než se vrátit zpět na základnu. Přeci nepojedeme stejnou cestou, takže zbývá než druhá možnost, a tou je trasa přes Červenohorské sedlo. OK, a protože je nutno se dobře project, dáme si rozchod s tím, že trasu všichni znají, a nahoře v sedle se sejdeme. Takže i tuhle etapu si vychutnám, obzvláště okresku přes hlavní jesenický hřeben z Nových Losin do Rejhotic, což je ta pravá silnička pro cestovní endura. Jiřík Dukatista tady bude mít asi trochu vytřepané ručičky, jeho čas přijde až ve stoupání z Kout nahoru do sedla, to je parketa pro něj i jeho milovanou italku, a ne pro těžkopádnou baworskou selku. Ale co, jedu si jak mi libo, kámoši taky co jim libo, nikdo nikoho neomezuje, takže se nahoře setkáme v pohodě. A ani jsem je moc nezdržel:-)))
Zbytek cesty přes Vidly a Karlovu Studánku je opět pohodou, kterou jede každý jak se mu chce. Kemp již hučí horečkou sobotního podvečera, takže odložíme mašiny, převlíkneme se a davaj na večeři. Mocné kuřecí stehno s rejží (co pamatuju je VŽDY v sobotu večír…..) potěší, přeci jen po celodenní motorkárně vyhládne a horký dogy u jeskyně není ten echtovní motorkářovo obídek. K tomu něco „ryzího piva z hor“ (mě Holba chutná, kolegové spíše prskají)
http://www.holba.cz/pivo/
a je spokojenost. Kecáme, občas se zastaví někdo známej (hlavně Siemens jako lokálně známá moravskoslezská motofigura je tu značně kontaktován), čas v pohodě plyne.
S tmou dorazí i poslední obyvatelé naší chajdy, strejda John a „oba Vládíci“, takže v naší partě dozraje rozhodnutí se po jejich večeři hromadně přesunout do naší chatky a udělat si privát párty tam. Přeci jen, semlet je co, a tady pomalu abychom si své pravdy řvali z desíti cenťáků do ucha. Pivko a nějakou tu grilovanou tresku si koneckonců doneseme, a taky, nebude tam tolik zahuleno. Popravdě, jak stárnu, tak mi zadýmené prostory vadí čím dál víc, a jak můžu, tak se jim vyhejbám. Takže se odtransportujeme až ouplně nahoru, v chatce se sesedneme kolem jediného stolu a dáme potlach. Jo, tohle můžu… nezávazně tlachat s dobrými kámoši, spřádat plány, drbat ty, kteří tu s námi teď a tady nejsou:-), špičkovat se mezi sebou, vést ty neverending stories řetěz/kardan, kůže/textil, enduro více/méně cestovní, dukny ano/ne, báwa držáky/sračky (dosaďte co libo jest), vzpomínat na již prožité….
Již v neděli padne na oba dnes dorazivší únava z přeci jen celodenního harcování, takže se jdou uložit, no a my ostatní? Budeme držet basu, a jdeme taktéž do vláken. Brou….

Trasa: Ludvíkov, Vrbno, Vidly, Domašov, Jeseník, Lipová-Lázně, Jeskyně Na Pomezí, Vápenná, Žulová, Javorník, Bílý Potok, Gościce, Kamienica, Złoty Stok, Ladek-Zdrój, Stronie Śłaskie, Międzygórze, Domaszków, Międzylesie, Róžanka, Poniatów, Rudawa, Mostowice, Kunštát, Deštné v Orlických horách, Dobruška, Bohuslavice, Smiřice, Hoříněves, Nový Bydžov, Městec Králové, Číněves, Nymburk, Lysá nad Labem, Čelákovice, Praha 14

Ranní vzduch v naší chajdě má do svého křišťálového a horským ránem vonícího příbuzného za okny hooodně daleko. Halt když chrní (a prdí) spolu pět nemytých a řádně oslavivších motorkářů plus jedna motorkářka plus to zbylé piwko v kelímkách všude vůkol, inteligentní si představí a ti ostatní ať si o tom něco přečtou. Ale co, otevřou se okna, ledová voda z kohoutku rázem zbystří piwní mlhou zahalené smysly, já si dám navíc několik koleček kolem chatky, a je dobře!
Dalším krokem do normálu je bohatýrská snídaně, zelňačka plus chleba s pomazánkou co člověk sloutá definitivně nasetují moje tělo do optimálních parametrů. Teď ještě nahoru, vykonat co třeba jest a vypudit z těla vše škodlivé, sbalit se, naházet to všechno na mašinu (jo, mám už slíbený a dovezený tankvak plus boční brašny) a pomalu se chystat k odjezdu.
Loučení nastává i pro naši partičku, naše cesty se halt tímto rozcházejí. Jiřík míří na jihovýchod do Zlína, Siemens se svojí nejnovější partnerkou zase do svého domovského Slezska. Zbýváme my tři Pražouni, naše pouť se rozdělí trochu později. Takže, díky, kamarádi, bylo dobře a budu jen rád, sejdeme-li se zde zase do roka a do dne.
Mé rozloučení a poděkování patří i místním, koho najdu ve vertikálním stavu, s tím se rozloučím, nastartujeme své stroje a definitivně opouštíme tenhle bezesporu krásný a přívětivý kousek naší země.
Až k jeskyni Na Pomezí jedeme po včerejší trase, od ní se i nadále držíme hlavní route směrem k polským hranicím tam někde na severu. Počasí je tak akorát na cestování, sluníčko, ale zase ne až tak vedro. S pohraničním hřebenem Rychleb po levé ruce neúnavně pílíme, projedeme posledním velkým městem, Javorníkem, ještě pár otočení kol a je tu liduprázdná celnice. Nikde není živáčka, jakmile zabrzdíme před závorou, tak se z přítmí vyloupnou dva, jeden polský a jeden český. Bez problémů je nám umožněno překročení pomyslné čáry, navíc se nás Čech ptá, zdali nejedeme na Čukotku, že naposledky, když tady jeli podobní týpci jako my, tak ti se vraceli z Čukotky… No, popravdě, asi toho o motorkách moc neví, když si dá dohromady ostřílené adventuristy s námi, spíše více než méně svátečními enduristickými pulci, na které by se nejspíše hodilo přirovnání o páře nad enduristovým výměškem…. Tedy, abych neshazoval své o mnoho mladší souputníky, toto mínění mám především sám o sobě:-))!
Před námi se otevírá do nedohledna polská rovina, ta ale dneska není naším cílem (tedy, pro mne už asi nikdy nebude…Polsko mám víceméně za sebou). Víceméně se budeme motat podél společných hranic, což slibuje toulání se příhraničními horami, a rozdílná kvalita polských silnic na to nebude mít vliv. Proto hned na první křižovatce zahneme vlevo, kde na nás čeká průjezd vesničkou Gościce. Nedaří se nám objevit odbočku vpravo, a najednou jsme na konci vsi a před náma zase hranice, bohužel bez přechodu. Tak obrátka, a jedeme zpět do středu vesnice, kde je za kostelem zašitá inkriminovaná odbočka.
První zastávkou je benzínová pumpa na kraji městečka Złoty Stok, kde Vládík potřebuje naplnit hladovou putnu svého adventurníka. Pak již objedeme centrum, celkem bez problému nacházíme odbočku, a začínáme mnoha serpentínami stoupat po boku polské části hraničního hřebenu Rychleb. Silnička je na polské poměry slušná, bohužel, kolem jsou samé vzrostlé stromy, ani na chvilinku se neobjeví mezírka s nějakým tím výhledem. Škoda, docela by bylo pěkné, porozhlídnout se kolem. Ani na nejvyšším místě, ba ani ve sjezdu se také nenaskytne ani škvírka, takže bohužel, sice jsme si dobře zajeli, nicméně, jako kdybychom jeli v zeleném tunelu.
Místní lázeňské a turistické centrum Ladek-Zdrój víceméně míjíme po okraji obchvatem, těch pár kiláků do dalšího většího sídla, Stronie Śłaskie, nás unáší dobrá hlavní silnice. Tam se nabízí dvě další varianty, buďto pokračovat po hlavní na Bystrzycu, nebo se pokusit prorazit směrem na jih, kde by mohly podle map být nějaké ty zapadlé silničky. Samo, volíme za b) je správně. Vedení přebírá Johnny, kterého atlas je asi nejpodrobnější z našich, a já se zařazuju na konec pelotonu.
Míříme stále se zužujícím se údolím na jih na Kamienicu, ale po několika kilometrech nás staví na pokraji lyžařského střediska lívanec. Dumáme, študujeme mapu, a poté si kluci všimnou, že vpravo do svahu míří celkem nenápadná uzounká, zbrusu nově asfaltovaná, silnička, s cedulkou Czarna Góra. To je víceméně našim směrem, takže ani moc nepřemejšlíme a vyrážíme do svahu. Koneckonců, pár místních aut tam taky zamířilo, tak co, když oni, tak my taky.
Risk se vyplatil! Zřejmě dříve pouhá lesní cesta, nyní asfaltka se kroutí svahem jako přišlápnutá užovka, srdnatě a neustále stoupá, prostě paráda! Po pár kilometrech se konečně dostaneme na první z řady hřebenů, kde les končí a otevře se výhled po okolí. Samo ihned stavíme, na oddech, napití a tak.

Po podobné silničce se motáme asi deset kilometrů, projedeme jedno malé lyžařské středisko (název nevím, nějak tam nebyla cedule) a opět stavíme v sedle nad ním. Vlevo od silnice se tyčí Czarna Góra, místní dominanta, vpravo klesají hory pozvolna do nížin. Opět se ponoříme do map, kudyma že pojedeme dále, zatím nám to vychází.

Vyškrábeme se zřejmě do nejvyššího sedla na téhle silnici, za ním je vidět, že už se bude pořád klesat. Takže klesáme taky, asi po kilometru se objeví slibná odbočka vlevo vzhůru do svahu, dokonce je i v mém atlásku, tedy, myslím si že je to ona. Chvilka rady, a otáčíme a jdeme na to.
Klasická makadamovka je opět jasně víc než lesní cesta, prostě komunikace z dob, kdy se ještě neasfaltovalo. Docela to na ní odsejpá, na trojku, silnice evidentně stoupá po západním svahu Czarne Góry, jsem zvědav kam nás zatáhne. Pět minut jízdy, a vyvstává před námi první překážka, strom přes cestu. Mladíci ho berou rovnou z chodu, já jsem přizdisráč, takže zastavuju a snažím se poodtáhnout strom alespoň kousek. Představa, že se zamotám do větví a prásknu sebou, se mi nelíbí. Když to vidí Johnny v zrcátkách, odstaví svého oře a jde mi pomoct, takže se přes překážku dostávám taky.

A to jim ještě trochu zasmradíme a zaprášíme, když se po slepé cestě vracíme na křižovatku.
Na ní se dáme tou jedinou zbývající cestou. Ta chvilku vede víceméně po vrstevnici, než se začne dost razantně spouštět závěrem údolí, v němž leží horské středisko Międzygórze. To projedeme po celé jeho délce, a víceméně tímto opouštíme oblast polské části Králického Sněžníku. Bylo to tady hezký, a pakliže mne osud ještě zavane do Jeseníků, určitě se tudy budu opět motat. Ale bude to chtít lepší mapu.
Údolím Kladské Nisy pokračujeme kousek na jih po hlavní silnici až do Międzylesie, kde odbočuje vpravo námi již vloni použitá pohraniční silnička, kterou míníme použít (částečně) i letos. A zatímco vloni jsme se tu potýkali s marastem, deštěm a mlhami, letos máme optimální podmínky, A to navíc ještě Johnovi nehrozí sajdkárový taranista Jindřich:-)))) jako naposledy, takže se do kopců můžeme vydat bez obav.
První část jedeme po loňské trase, akurát že v opačném směru, podjedeme trať do Česka a stoupáme, Vládík podlehne a trochu si to krátí polema a loukama, chlapec z divokejch vajec… ale za chvilku ho to přejde. Mineme odpočívku s rozhledem, kde jsme vloni zastavili, a míříme pořád dále, přeci jen, čas nečeká. Za samotou Gniewosz opustíme hlavní a dáme se prudkým sjezdem do údolí Divoké Orlice, která tady tvoří zároveň i hranici. Značně rozbitá. Ale malebná příbřežní silnička pečlivě kopíruje tok, občas se objeví docela pěkná scenérie, u jedné podlehnu a z posledního místa stavím, na skouknutí a focení. Kolegové naštěstí čekají opodál, takže po chvilce jsme opět spolu. A to již se odvíjí poslední kilometry na polské straně, údolí se otevře a pár chalup tady i na opačné straně napoví, že jsme u nově vybudovaného hraničního přechodu Mostowice/Kunštát. Vloni ještě nebyl průjezdný, letos nic nebrání našemu návratu na rodnou hroudu. Opět tady není žádná frekvence, česká slečna policajtová nás zřejmě bere jako příjemné vytržení z nudy a studuje a lustruje naše občanky s pílí hodnou lepší věci. Nakonec nás však milostivě pouští…

Takže jsme doma, co dál? No, co, papat, je už spíše odpoledne než poledne, teď jenom kde. Tady v Kunštátě jsme kdysi s Jindrou byli v místním hotelu u kostela, sice jsme se špatně nenadlábli, ale svižná obsluha halt vypadá jináč. Další možností je až nedaleké Deštné. Nakonec, po krátké poradě, zamíříme tam. Jde nám to svižně, zbrusu nová transversála přes šerlišské sedlo je motorkářská pohádka, dá se jet svižně a přesto v pohodě a na čumendu, a za čtvrthodinku už klesáme mnoha serpentínami do kotliny Deštného. Tady mířím přímo přes celou obec až k mnohokráte vyzkoušené Hospůdce na staré cestě. Leží stranou, má u sebe parkoviště na dosah a dohled, sezení i venku a, což je nejdůležitější, vždy jsem se tu fajn a kvalitně nadlábnul. Tenhle podniček prostě pro motorkáře nemá chybu.
A jak jinak, ani letos nás nezklamal. Rozložíme se venku, slečna jídlonoška přichvátne rychle, a neméně bystře je naše objednávka realizována. Samo dáme polívčičku, já si pak šoupnu jen maso se zeleninovým salátem, kolegáčci dají „plnou palbu“, tedy i s přílohou. No, upozornil jsem je, bacha na zdejší porce, ale nedali si říci, a teď visí skleslí a malátně přežraní v plastových křesílkách. Jojo, halt to bude chtít trochu oddechu před etapou domů.
http://www.hospudkanastare.penzion.com/
A tady víceméně naše společná cesta končí. Vládík musí být do šesti doma, tedy nezbývá mu nic jiného než mazat přímo nach Hradec Králové a odtamtud jedenáctkou do Práglu, na Jižňák, domů, ke dvojčatům. Johnny jako jeho věrný souputník bude držet basu s ním, tudíž zbytek cesty je zase jen na mně. Neva, sám jsem vyjel, sám přijedu. Akurát, domů nespěchám, doma už to znám, takže si dám návrat opět okreskami a hlavním se budu vyhejbat. Variant ale moc není, tudíž budu víceméně kopírovat úseky již projeté.
Z Deštného kolegové míří na Solnici, já vyjíždím na Dobrušku. Až do ní je cesta krásně klikatá, nespěchám, najezený vždy jedu trochu větší pohodu než obvykle, navíc, sluníčko začíná svítit nepříjemně do gesichtu. Z Dobrušky se již motám rovinou kolem Jaroměře a dále kolem bojiště u Sadové, až najedu tradiční silnici na Nový Bydžov a Městec Králové. V něm uhnu mírně nahoru na Číněves, a dále už nudnou placaticí do Nymburka. Před ním se na západním obzoru vztyčí hrozivá, tmavěmodrá hradba, uvidíme, co z toho bude. Doposud mi počasí letos až neobvykle přálo, nepadla za celý výjezd ani kapka. Popravdě, to se ještě nikdy za moji historii návštěv vrakařského setkání, buďto pršelo při cestě tam, nebo na místě, či snad na cestě zpět. A nejednou lilo od pátku do neděle. Letos tedy zatím klika.
Při průjezdu Nymburkem je mi již jasné, že beze ztráty kytičky to ani letos nebude. Jakmile přejedu koleje, začne krápat, a celá obloha je hrozivě zatažena. Takže radši dříve než pozdějc zabočím vlevo pod rozsáhlou zastřešenou pumpu s tím, že jsem už blízko domova a navlíkat nemoky by bylo nedůstojné.
Čekám, občas krápe, občas ne, ani to pořádně nenamočí asfalt, nějak se déšť nemá k tomu, aby se projevil. Bloumám tady skoro půlhodinku, a nakonec se rozhodnu zariskovat a vyrazit dále.
No, risk se pro tentokráte neukázal jako optimální volba. Sotva e dostanu mezi poslední domky, začne lejt tak, že není vidět na padesát metrů. Jako když vylije bazén…. Naštěstí, padesát metrů přede mnou je prostá plechová čekárnička, v nouzi nejvyšší je však podobná prosklenému bankovnímu paláci. Vlítnu do ní jako jiřička do maštale, a jsem víceméně v pohodě. Bohužel, GSí brácha musí moknout venku. Ale co, endura jsou zvyklá.
Třičtvrtě hodiny trvá vodní inferno, průtrž je značná. Ale, jak už to u takovýchto slejváků bývá, rychle přijdou, rychle odejdou, Tenhle taky, západní obzor se posléze prosvětlí, takže jakmile jen krápe, otřu sedlo a vyrazím, trocha vláhy již nevadí. Domů dorazím už za svitu pozvolna zapadajícího slunce.

JiB, leden 2006