ALPY 2000
Místo dalšího odpočinku, kemp v městečku Dellach na jezeře Millstatter See. VanHalen s Tesykem právě rukou společnou a nerozdílnou staví svůj kapesní stan. V popředí Kamil, eroticky oblečen jen v tričku a botách. Zezadu ho zálibně sleduje jeho spolubydlící Ivoš, v ruce zřejmě plnou taštičku lubrikantů. Millstatter See ale bylo naprosto ohromující. Čistá alpská voda prohřátá do příjemné teploty přímo vybízela k radostnému hópnutí a smytí prachu z dalekých cest. Na břehu stála skokanská věž, kterou použili ti srdnatější, ti větší bábovky se spokojili pouze s nahnutým stromem nad hladinou. Ti co se báli vlézt i na strom, jim ze břehu kvalifikovaně radili.
A to už je další den. Po zaplacení 90 ATS jsme se dostali na Nockalmstrasse, další z placených, ale dokonalých alpských silnic přes horské průsmyky. Tahle byla navíc zpestřena tím, že vede přímo srdcem národního parku. Zde zachycen sám Vůdce, kterak se při jedné zastávce kochá nádherným výhledem na neporušenou přírodu. Z jeho tváře (která bohužel na fotce není vidět) vyzařovala spokojenost nad průběhem akce a zdravé sebevědomí, že dovedl 11 motocyklů do nitra obrovských hor a stále ještě ví, kde vlastně jsme. Tou dobou už ve výpravě chyběli VanHalen a Tesyk, protože ti hned ráno vyrazili na víc jak 500 km dlouhou etapu do svých domovů, kam je volaly neodkladné povinnosti.
A tohle je ukázka z onoho Nockberge National Park. Každá květinka tu má svou cedulku, každý pulec ve vodě svoji jmenovku. Rakouská důkladnost je ohromující. Nicméně prostředí je nádherné a velmi silně motivující, takže když Ranža dojedl nektarinku (kterou dostal jako odměnu od Prerie za to, že ji přivezl balíček s ovocem, který ztratila cestou), začal disciplinovaně hledat odpadkový koš, aby tam pecku spořádaně odložil. Odpadkový koš však nebyl široko daleko ani jeden, přesto se nikde neválel jediný odpadek. Ranža tedy několik okamžiků zoufale pobíhal po parkovišti, proklínal Prerii a její pecku a nakonec vykopal botou skoro půl metru hlubokou jámu, kam pecku obřadně uložil. Jen tak ji zahodit do podrostu si nedovolil, navíc nikdo si nebyl jistý, jestli by tento čin náhodou nevzbudil nezdravou pozornost ochránců národního parku.
(111) Pohled ze sedadla Edova GW na ten boží alpský svět. Silnice v placených úsecích jsou pravděpodobně pravidelně zametány, protože najít na cestě nějaké sebemenší svinstvo je prakticky nemožné. Ale ani ostatní silnice na tom nejsou o mnoho hůře.
Skupinové foto výpravy, která během tohoto setkání vzpomenula minutou intenzivního hladu jednoho z konferenčníků, který se nemohl právě díky podobnému živočichu výpravy zúčastnit. Na nás mírumilovní přežvýkavci nepůsobily nijak strašným dojmem, ale je možné, že na Somálce s dětskými motorkami bezhlavě útočí. Každopádně – DOUFY, VZPOMÍNÁME !!!
Prerie a Honza právě pokládají své stroje do jedné ze zatáček. Za povšimnutí stojí jejich poněkud nesmyslně natočené hlavy, protože při vjezdu do klasické alpské vracečky musíte otočit hlavu až nahoru přes rameno, aby jste vůbec viděli, jestli proti vám něco nejede, event. neběží.
Velcí dobyvatelé na jednom z vrcholů. Modré nebe nad hlavou a slunce v duši. Pracovní stresy jsou zapomenuty, šeď všedních dnů také. Plíce se plní křišťálově čistým vzduchem a oči ohromeně pozorují scenérii kolem. Vůdce ukazuje kamsi do dáli, pravděpodobně něco věští.
Skupinové foto na parkovišti pod vyhlídkou. Ty tmavší body v trávě za silnicí jsou volně pohozené krávy. Tam někde za horami, v modravých dálkách, je Česká republika.
GoldWing, r.v. 1995, šest válců, 100 koní a točivý moment 147 Nm. Eda, r.n. 1953, 170 cm, 80 kg a průtok 1 l Fernetu za hodinu. Ti dva patří k sobě, sluší jim to a jsou ve výborné kondici.
Setkání uprostřed malebného údolí. Dva živí koně na čtyřech nohách a přibližně 1090 koní na 22 kolech. Větší respekt měli ti početnější…
Ale ti živí byli přítulní jako štěňata. A také krásní.
Místo na oběd ve stínu starého hornického muzea. Po obědě do tohoto muzea pronikli Kamil s Ranžou, prvotně tedy pouze za účelem ochlazení, protože venku bylo přes 30 stupňů ve stínu. Hned za dveřmi byl sice příjemný chládek, ale také prodavač vstupenek, se kterým se pustili srdnatě do vyjednávání o ceně, přestože neuměli ani slovo německy. Cena je samozřejmě nezajímala, chtěli se jenom ochladit a dovnitř by šli pouze v případě, že by to bylo zadarmo. Nicméně rakouský Kerberos začínal na 37 ATS na osobu a během vášnivé diskuse, během níž se naši zástupci skoro naučili místní dialekt, se dostal až na neuvěřitelných 15,7 ATS za osobu při návštěvě všech 14-ti účastníků výpravy a ještě zcela určitě nebyl na hranici svých možností. Vzhledem k tomu, že mládenci ale již byli dostatečně ochlazeni, a mávání rukama a popisování papírků je začínalo unavovat, krásnou pantomimou oznámili, že cena vyhovuje a že odchází prokonzultovat situaci se zbytkem výpravy. Tento příklad dokazuje, že nikdy není nic ztraceno a nejlépe se smlouvá v okamžiku, kdy kupující o nabízené zboží prakticky vůbec nestojí.
Jeden z mála frekventovaných úseků v Alpách. Doprava však probíhá naprosto korektně, žádné krizové situace a přestože všichni jezdí poměrně velice svižně, jsou naprosto tolerantní. Motorek v Alpách jezdí mraky, až přímo unavuje to věčné zdravení. Jak se jmenoval ten hrad vpravo nad silnicí nikdo nevěděl, tak jsme ani nezastavovali. Ale hradů jsme cestou viděli opravdu málo. To teprve člověku dojde, proč k nám třeba ti Rakušáci jezdí, když mají všechno lepší, hezčí, upravenější a zachovalejší.
Odbočili jsme do stoupání na Solker Pas a tohle je pohled směrem k městu St. Peter dole v údolí.
