Ronda (E) – Dilar (E)
© H
282 km (5 268 km)
V Rondě se mi spalo hezky, včerejší den byla sice hicna jak u havířské pece před odpichem, ale v noci se už dalo vcelku zdárně přebývat i v té naší, pomalu chladnoucí, chatce. Vůbec ty chatky ale byly dobrý kauf, bo to stálo 20€ za jednu, což bylo i levnější, než bychom cálovali za člověka, stan a mašinu zvlášť, o spaní ve vlastní posteli po probdělé noci na Gibraltarské skále se ani nezmiňuji. Výhody spaní v chatce ráno samozřejmě využíváme, takže vyrážíme až chvíli před desátou a kam jinam než zpátky do města. Ranža potřebuje najít poštu a odeslat do rodné vlasti pár pohledů s místním fotogenickým mostem a tak se po průjezdu několika dlážděných a úzkých uliček parkuje na starobylém náměstí Plaza del Socorro a Ranža maže s líbrsbrífama na poštu, zatímco my ostatní jen tak lelkujeme na lavičce a sledujeme cvrkot kolem.
Teda cvrkot. Ono to tu žije spíše po soumraku, to všici vylézají jak upíři za čerstvů krví, ale teď po ránu to ovšem všechno vyspává, takže je tu klid jak v podzemní kobce. Na poštách to tu funguje stejně socialisticky jako u nás, takže dále vyrážíme až po půlhodince odpočinku a přemisťujeme se k jednomu otevřenému pneuservisu, kde to dokonce i vypadá, že by dokázali přezout mašinu.
*R. Jaký bohužel? Odstrčil mě stranou a nakrucoval se před ní, že se ke mně milá paní ani nedostala, přestože jsem jí evidentně zaujal první. Což je logický, bo tmavovlasý, zjizvený a kulhající týpek je pro anglickou středostavovskou bývalou učitelku něco jako zjevení ze snu. Šedookých sportovních blonďáků je plný Albion, to znala z domova, proto nemusela jezdit do Španělska... :o)
Paní naštěstí relativně chápe co potřebujeme a tak během chvíle už fučí pneumix z gumy ven a ta se po pár minutách usazuje zpět v ráfku přesně dle našich představ. Teda zas tak rychlé to nebylo, bo během téhle chvíle jsem z milé paní vyzvěděl, že je angličanka a že se sem na důchod můvli i s manželem, aby tím utekli ne zrovna normálnímu anglickému klimatu a krom jiného, málem jsme byli pozváni na polední čaj a nějaký ten lunch. My ale potřebujeme popojet a tak všechny její nabídky s díky odmítám. Kolo tedy putuje zpět pod přední blatník STčka a docela znuděný Gas už může konečně po téměř třičtvrtěhodině sezení odpadnout ze sicu.
Na ulici přímo před servisem tak putuje STčko na hlavní stojan, Gas si sedá na zadní sic, aby nám mašina nekecla vidlema na zem a já s Ranžou vytahujeme přední kolo a mizíme s ním uvnitř. Domluva je ale těžká, my nežbleptneme španělsky, oni zase jinak než španělsky něrozumí a potřebujme jim vysvětlit, že nepotřebujeme gumu novou, ale tu stávající jen zout a otočit, bo ta Ranžova, je z klopení sjetá více na levé straně, což je logické, když objíždíme ten pyrenejský poloostrov proti směru hodinových ručiček :o) a tak aby vydržela až dom, potřebujeme, aby se ten vzorek ztratil taky z té pravé strany. Když to po čtvrt hodině marného domlouvání vypadá, že ty chlapy od těch zouvaček odtáhnem a uděláme si to sami, všímá si nás jedna korpulentní postarší dáma v klobouku. Vyrazila přímo k nám, představila se a plynnou angličtinou pronesla něco ve smyslu: „Copak mládenci potřebujete? Já jim to vysvětlím.“ Ranža, jak říká, že anglicky nerozumí, termínu „young getlemans“ evidentně rozuměl velice dobře, zjihnul a jal se milé paní vysvětlovat pomocí pár anglických slůvek, co že to s tou gumou potřebujem. Bylo to ale marné. Milou paní sem, bohužel, více zajímal já. Šedooký blonďák se sportovní postavou se tady na jihu prostě neztratí :o).
Tímto ale náš čas v Rondě nevypršel. Bylo potřeba se z města ještě nějak vymotat a taky natankovat, no nebudu to dále prodlužovat, prostě chvíli před dvanáctou konečně najíždíme na správnou výpadovku ven z města a míříme severozápadně po 376ce až k přírodnímu parku Sierra de Grazalema a přilehlé přehradě Zahara el Gastor, kterou objíždíme po západním břehu po vedlejší silnici až ke městu Zahara.
Oblast tohoto parku má být nejdeštivějším místem Španělska, díky čemuž se tady daří většímu množství flory a taky fauny, než je tomu jinde, ale na první pohled by jste to do téhle krajiny, poseté zvětralýma vápencovýma skálama se suchou travou, zakrslou klečí a hromadou olivovníku, ani neřekli. Ale aby si někdo nemyslel že furt mrmlu, scenérie jsou tu zajímavé aj tak.
Z vedlejší silnice, po které jedeme dále na sever, jsou krom výhledů na park i perfektní výhledy na tyrkysovou hladinu přehrady, ze které, jak je to již tady zvykem, trčí napůl zaplavené stromy, sloupy elektrického vedení a v jedné zátoce dokonce i části několika stavení, které voda pohltí snad jen když je přehrada plná, teď má ale asi tak 3-4metry pod stav. Asi se tady na nějakou rekultivaci oblastí před zatopením úplně sere a vůbec by mně nepřekvapilo, kdyby v nějaké zatopené garáži ležel ještě nějaký zapomenutý moped nebo auto.
Vůbec ale nejlepší pohled na přehradu se nám naskytl z vyhlídkové terasy města Zahara, ke kterému jsme odbočili ze silnice pod námi. Na terase jsme v podstatě sami, je tu několik laviček pár informačních cedulí a hlavně je tu čas oběda a vlastně všichni už máme zase hlad, takže se po skupinkách vydáváme do města něco ulovit a následně naši kořist likvidujeme ve stínu na lavičkách čumíc na tu scenerii s přehradou pod námi.
Nic ale netrvá věčně, další hodina fuč a my jsme se dneska prakticky nepohli z místa i když nám, co jsme měli „dovolenou“ to bylo v zásadě jedno. Gasovi, který dovolenou už neměl, to až tak jedno nebylo a opět se to začalo tak trochu projevovat. Nezbylo tedy než skočit do sedel, vrátit se zpátky na vedlejší silnici, pokračovat až k Algodonales.
Tady jsme se stočili k východu a napojili na 382ku, abychom ji mohli opět opustit až u Olvery. Ranžu, který náš peloton vedl, k tomu totiž donutily dvě zásadní skutečnosti. Za prvé město už z údolní silnice lákalo sjednocenou scenerií bývalého sídelního místa strategicky vystavěného na kopci s maurským hradem a obrovským kostelem tyčícími se nad spletí červených střech a bílých zdí okolních stavení. A za druhé, na obzoru a navíc naším směrem se začaly vytvářet kumuly bouřkových mraků a tak bylo záhodno poradit se co dál, případně nechat ty, na „promokavějších“ strojích, obléct nemoky.
Neskončilo to samozřejmě jinak, než výjezdem křivolakýma dlážděnýma uličkama co nejvýš to jde, parkováním na nádvoří radnice a následnou výpravou přímo na vrcholek ke hradu a kostelu. Je ale čas siesty, nikde nikdo není a vchody jak do hradu tak do kostela jsou uzavřeny a než to stačí kluci kolem vyfotit, hlásí se nám i první menší přeháňka.
*R. Chci jenom dodat, že tyhle křivolaké a uzounké uličky španělských měst a městeček mají úžasnou atmosféru a projet je na motorce je asi ideální způsob, jak je prozkoumat. Pěšky by toho člověk moc nestihnul a autem by se do nich v mnoha případech raději ani nepouštěl, protože stačí aby tam někde bylo na chvíli odstavené jiné auto, což nakonec není ani tak nezvyklé, místní se přece vždycky domluví, a je v řiti. Neprotáhne se a pokud ano, tak jen na pár milimetrů a bude mít oči pro všechno jiné, jen ne pro nakukování do průjezdů, do oken přízemních bytů a na balkónky vystrčené tak, že si na těch protějších mohou obyvatelé klidně podat ruce přes ulici.
Navíc to jsou většinou "obytné" ulice. Oni prostě žijí nejen uvnitř, ale i venku... tak nějak v tom nedělají rozdíly. No a řekněte, kdy se jinak podaří projet někomu na motorce obývákem? :-o)
Rozhodnutí je dílem okamžiku, zpátky ke strojům, přiobléct se a vyrazit v ústrety těžkým mrakům nad východním obzorem. Když ukrajujeme další kilometry z 382ky, chvílema poprchává, chvílema vyleze slunko, ale v městečku Campillos se strhává takové peklo, že celou situaci nakonec přehodnocuju i já s Ranžou a v krytu pod střechou benzinky na sebe rveme nemoky taky.
Dál už to byl rutinní přesun pod bouřkovou oblačností východním směrem na Sierra Nevadu. Nejdříve po již zmiňované 382ce a následně po silnici číslo 92 až k městu Granada (o rutinně stávkující Futuře se už asi nemá cenu zmiňovat), kde se kupodivu počasí trochu umoudřilo a přestalo na nás pršet pískem.
Ne! Nespletl jsem se. Každá kapička deště je tak nasycená pískem (nejspíše tím saharským), že jsme my i naše motorky po průjezdu těch bouřek nebyli ani tak mokří, jako zaprášení a pomalu to vypadalo, že jsme právě absolvovali Rally Faraonů, no prostě hnus.
Granada, jak už jsem se zmínil, nás přivítala docela přívětivě, okamžitě jsme ze sebe servali nemoky, bo teplota šla šmahem hore. Výhledu na pohoří Sierra Nevady jsme si moc neužili, bo bylo furt zahalené v mracích, no a jelikož už byl podvečer a bylo jasné, že trmácet se na Veletu nemá cenu, bylo dohodnuto, že najdem kemp. V mapě sem měl pár kempů značených jižně od Granady a tak jsme se pod mým vedením začali prodírat hustou příměstskou posiestovou dopravou. Táhl jsem to po obchvatech a docela se i dařilo držet se správného kurzu a přitom zůstat pohromadě. Leč nic netrvá věčně a tak když odbočujeme z hlavního tahu podle první cedule ukazující k nějakému kempu, poznáváme město Otura více, než jsme si kdy přáli, ale po kempu ani vidu ani slechu.
Nezbývá než hledat jinde, což vypadá dost beznadějně, protože se čím dál víc noříme do slepého údolí, což nakonec dokazuje i zužující se šířka silnice a řídnoucí osídlení okolních strání. Když jsme pak projeli i dědinou Dilar a vypadalo to, že není jiného zbytí než to otočit a zkusit štěstí jinde, objevila se na kraji silnice brána malého rodinného kempu, kde to ale zprvu na rozbalovaní stanů moc nevypadalo.
Naštěstí paní majitelka kempu byla přístupná našim požadavkům a navíc uměla anglicky. Celá domluva pak vypadala tak, že já jsem, jako již několikrát, tlumočil Gasovy obchodnické požadavky na sražení ceny a protože byla paní domácí docela slušně udržovaná čtyřicátnice, naši dva mentoři na ni zase valili oči, div si neposlintali trička. No zřejmě jsme vypadali k sežraní, takže s cenou se mírně pohlo v náš prospěch a dokonce jsme byli vpuštěni i na plácek, na kterém jsme mohli mít i mašiny. Jinde po kempu totiž byly už jen terasy a nebo bungalovy na terasách a navíc, piscina byl inklůded tú.
Plácek, který jsme nafasovali ale nebyl největší, takže když Gas jako obvykle pohotově zabral se svým cirkusovým šapitó to nejvýhodnější a nejrovnější místo, nebylo na plácku pomalu k hnutí a to jsme se tam měli vejít ještě s dalšími třemi stany. No něco jsme si na Gasovu adresu mumlali, ale nechali jsme ho být a překolíkovávat stan nemusel, nakonec tohle je poslední večer, kdy jsme si ho mohli, kluka jednoho zpod maminých sukní, užít..
Večer už pak probíhal v zajetých kolejích - stavění stanů, útěk od stavění stanu do krytu před přeháňkou, nafukování matraček, vaření večeře, útěk od vaření večeře do krytu před přeháňkou, degustace večeře, útěk s degustovanou večeří do krytu před přeháňkou, degustace zkapalněných ovocnářských moravských dobrot a tak dále tak dále. Gas byl po večerním kafi trochu zamlklý a dumal nad svou mapou Evropy v měřítku 1:1 000 000, kudy to asi bude nejlepší natáhnout dom.
S přibývajícím večerem pak přeháňky nabíraly na intenzitě a v noci se přehnalo i několik dost silných bouřek a myslím, že jsme si všichni přáli, aby zítra ráno byl už od toho bordelu na obloze pokoj. A ještě něco, nikdy sem si nemyslel, že zrovna tady na jihu nás stihne taková slota a taky by mne ani ve snu nenapadlo, že když nechám mašinu na dešti, že ji budu ráno vykopávat z nánosu písku a stan ostatně taky.