Dilar (E) – Orgiva (E)
© R.
158 km (5 426 km)
V noci se přes naše ležení přehnalo několik těch místních bouřek se špinavým deštěm, takže stroje i stany vypadaly, že snad zažily písečnou bouři. Ráno už je ale klídek, bouřkové mraky jsou pryč a nad námi opět září modrá obloha, z čehož máme radost hned dvakrát. Jednak není nic hnusnějšího než balit tábor za deště a za druhé nás čeká Sierra Nevada, jeden z hlavních bodů naší cesty.
Pomalu likvidujeme tábor a při žvýkání snídaně zíráme přes plot na impozantní pohoří, které ze začíná zvedat jen kousek odtud a teprve dnes je pořádně vidět.
Přestože je krásné slunečné ranko, kolem švitoří ptactvo a před námi je zřejmě další parádní den, jeden z nás se po táboře motá nevesele, vzdychá a je zádumčivý. GAS se totiž s definitivní platností rozhodl, že dnes je ten den, kdy se trhne a vyrazí zpět k domovu. Však jsem to už na začátku říkal, že vydržet bez Lenky 4 týdny je situace, jakou ještě nezažil. Čímž to rozhodně nechci nějak zlehčovat, na jeho místě bych se možná zachoval taky tak. Jen bych snad tak strašlivě neprudil. Doufám :o)
Každopádně něco jiného je si to naplánovat a něco jiného podívat se realitě přímo do tváře. Ono vydat se na cestu z jihu Pyrenejského poloostrova až domů úplně o samotě, navíc v režimu zrychleného přesunu, tedy několik dní jet od rána do večera jak cvičená opice, to je docela náročný podnik.
Ale první část dne ještě stráví s námi, takže srdnatě nalije do křečovitě sevřených útrob hrnek ranního kafe a začne se připravovat na odjezd. Naším dnešním cílem je totiž Pico de Veleta, resp. pokus přiblížit se mu co nejvíc. Kdysi to bylo nejvýše dosažitelné místo v Evropě, asfalt tu vede až do výše 3 392 metrů, jenže poslední zprávy hovoří o tom, že koncová část silnice už se projet nedá. Nicméně, chceme se přesvědčit, tož to je jasné.
Nejdřív se ale musíme vymanit ze zakletého Dilaru a trefit nějakou boční cestu na hlavní přístupovku k Veletě, která jinak začíná až v zahuštěném předměstí Granady, kam se nám logicky nijak výrazně nechce. Včera večer jsme se tu opravdu motali jak nudle v bandě, takže dnes by to chtělo uchopit celou situaci trochu onačeji. No a protože byl včera Glider spatřen, kterak ukryt i se svou GPS na zadním postě při jednom z mnoha obratů do protisměru dělá otrávené ksichty, byl dnes navigátory donucen, aby ten svůj bazmek zapnul, postavil se do čela a vyvedl nás pryč z téhle začarované doliny, když byl včera tak chytrej. Nejlépe přímo nahoru, nejkratší cestou na Veletu.
Náš nový vůdce tedy odevzdaně vyráží podle magické šipky na displeji a jen první dvě křižovatky trefí perfektně, zřejmě proto, že si je pamatuje ještě ze včerejška, kdy se vezl spokojeně na chvostě. Dneska je ale na špici a bolestně zjišťuje, že to nebude až taková legranda. Na každé křižovatce zírá na GPSku, na ukazatele (které jsou většinou úplně na fiku, bo neuvádí to co potřebujeme), na slunce, na vzdálené hory a do zrcátek na nás, kterým směrem blikáme. Nicméně nedaří se mu, nedaří. Díváme se po sobě s Hynkem, protože už nám orientační smysl napovídá, že jedeme blbě, zřejmě přímo zpět do centra Granady. Na jedné z křižovatek vedle mě konečně zastaví GAS a povídá: „To je hrozný, to ho musíte tak trápit?“ :o)
Takže je rozhodnuto, s díky vysvobozujeme Glidera z této jemu nezvyklé funkce a v Zubii odbočuju na Monachil, kde konečně začíná úplně opuštěná klikatá silnička tím správným směrem.
Po několika desítkách zatáček a pár stech výškových metrech se napojujeme na onu přístupovou silnici k Veletě, totiž A-395, zanedlouho překračujeme i hranice národního parku Sierra Nevada a přes zimní letovisko Solynieve se dostáváme posléze až ke spuštěné závoře ve výši 2 530 metrů. To že je tu národní park je také důvod, proč se nedá vyjet až nahoru, protože tam je nejpřísněji chráněná zóna a za závoru se dostanou už jen smrduté letité autobusy s platícími výletníky nebo staré piksly strážců parku, vypouštějící oblaka černého dýmu při každém přidání plynu. My ne.
Stojíme u závory a smutně hledíme nahoru. Tady své osobní výškové rekordy na motorkách zřejmě nepřekonáme.
Když se dostatečně pokocháme a nafotíme kdejaký šutr, nastává čas bolestného rozloučení. Zde je ten bod, odkud již pojedeme každý sám, abychom se již nikdy na tomto světě nesetkali. Snad jednou, jindy, v jiném životě… vlastně co to melu hymbajs. Nic takovýho, jen GAS si s námi potřese rukou (se mnou se dokonce i obejme, ale když ucítí, že ho při tom Glider fotí, odskočí ode mě jak kdybych měl lepru), nasedne na věrnou Fijonu, poslední zatroubení, pozdrav a je v řiti … bo se k domovu řítí… :o)
Osiřeli jsme. Tedy vlastně on osiřel. Ale to snad jímavě popíše v závěru tohoto dílu. My zbylí nasedáme také, ale sjíždíme jen pár set metrů níž na odstavné parkoviště, kde se rýsovalo několik zajímavých stánků se suvenýry.
Už dlouho se totiž snažíme získat nějakou charakteristickou blbost ze Španělska, já hlavně jejich národní automobilovou nálepku, ale tím jak se vyhýbáme turistickým centrům, se to nějak nedaří. Tady nahoře sice hlavní sezóna zjevně ještě nezačala, ale v kiosku mají snad všechny typy blbostí, jaké si člověk dovede přestavit. Nakupujeme tedy nálepky s býky, se znakem Andalusie i ty mezinárodní automobilové s písmenem E a ještě pár dalších „nezbytností“ většinou pro ty, kteří nás doma čekají.
Protože už je dávno čas oběda, rozhodujeme se, že najdeme tady nahoře nějaké kochací opuštěné místo a střídmě pojíme v lůně velehor. Na jednom příhodném místě tedy opouštíme asfalt a přesunujeme se na travnatý plácek s úžasným výhledem po okolí. Hluboko pod námi se v mlžně-prašném oparu chvěje Granada a kolem se tyčí opuštěné cizí velehory. Opravdu slovo „cizí“ je tady na místě, protože Sierra Nevada vypadá jinak než hory, na jaké jsme zvyklí z našich zeměpisných šířek. Žádné lesy, přebytek vláhy nebo divoká příroda. Tady je to stále jen polopoušť, ovšem ve výšce velehor. Proto působí tak zvláštním jiným dojmem, jako by to ani tak vysoko nebylo.
No nic, čas oběda příjemně utekl a je čas trochu popojet. Jenže Glider se tady také překvapivě svěřil, že společného putování bylo už dost a že pod kopcem se od nás oddělí. Prý by si jednak chtěl pár dní sám zařádit v okolí a poškádlit něco ještěrek a hadů, což se mu zatím moc nedařilo a taky si potřebuje zajet někam do Granady najít motoshop, protože zjistil, že Futura si v těch řídkých chvílích bezproblémové jízdy zákeřně pochutnává na zadních brzdových destičkách, takže musí sehnat nové. A že nás nechce zdržovat a že se za pár dní někde sejdeme. No, možná že v tom byl i třetí důvod, že už nás měl plné zuby, ale to neřek :o)
Takže sjíždíme zase dolů, ale protože shora byla vidět zajímavá vodní plocha a protože to podle mapy vypadá, že kolem ní vede místní komunikace, brzy 395-tku opouštíme a vrháme se do náruče titěrné asfaltky směrem na městečko Guejar Sierra. Je to tu super, sjíždíme mezi olivovníky a opuštěnými zahradami po silničce, která nemá snad ani dva metry na šířku a nevede 50 metrů rovně. Samozřejmě čím jsme níž, tím víc se vzduch prohřívá a po úbočí se valí vzhůru směsice zvláštních vůní ze všech těch zahrad a od vodní hladiny hluboko v údolí.
Městečko samo je opuštěná ospalá díra, takže zastavujeme jen na hlavní komunikaci u pítka na doplnění vody a pokračujeme dál k samotné přehradě, resp. přehradní zdi nádrže Embalse de Canales. Nádrž je skoro prázdná a odhalený pilíř sběrného objektu v kombinaci s okolní krajinou působí docela bizardně. Vodní díla jsou tak trochu moje hobby, tak tady pobíhám po vysoké sypané hrázi a fotím co se dá tak dlouho, až to Glidera přestane definitivně bavit, rozloučí se a odjíždí sám za dalším dobrodružstvím.
* GAS: Ani se Gliderovi nedivím, ono co jednomu přijde velice zajímavé, to může druhého docela fest nudit...
Takže jsme už jenom dva, co se dá dělat. Glíďa nám tu po ranní příhodě s navigačním zázrakem moderní doby nechal svou GPSku, abychom si mohli zaznamenávat trasu, takže si ji věším na šňůrku kolem krku a vyrážíme na další cestu. Už nahoře jsme se s totiž Hynkem domluvili, že když Veletu nejde pokořit běžnou přístupovou cestou ze severu, zkusíme to obchvatem z jihu, protože podle mapy by nahoru nějaká (byť zřejmě hodně špatná) cesta měla vést taky. Třeba se tamtudy dostaneme výš.
Musíme ale nejdřív celé pohoří objet, protože přes něj cesty nevedou a dostat se na jeho jižní úpatí. Vracíme se tedy na obchvaty kolem Granady a pak na hlavní jižní tah E-902, po kterém jsme už včera jeli do Dilaru, jenže tentokrát pokračujeme pár desítek kilometrů po neplacené dálnici na jih, kde chceme odbočit na A-348 směrem na Pampaneiru, odkud by měla začít stoupat ta jižní opuštěná přístupovka na Veletu.
Jenže před odbočkou z dálnice spatří mé vyprahlé oko další hladinu umělé vodní nádrže, tentokrát dokonce s betonovou přehradní zdí, proto je třeba bezpodmínečně odbočit na druhou stranu a jít to prozkoumat. Betonových přehrad jsme tu zatím moc neviděli a tahle je navíc klenbová, to jsou ty tenké, využívající k zadržení drtivého tlaku vody klenbu, která přenáší síly do bočních skalních stěn. Alpy jsou takových přehrad plné, tam k tomu jsou podmínky, ale například u nás, přestože jich máme kolem 150-ti, klenbová je jen jedna, VD Vrchlice u Kutné hory.
No, ale to jsme kapku odbočili, teď jsme na jihu Španělska u Embalse de Beznar.
Zastavujeme přímo nahoře na mostovce vedoucí po přehradní zdi, protože tu není ani noha a rozhodně tu nikomu nevadíme. Jezero samozřejmě není plné, takže k hladině je to docela daleko, samotná přehradní zeď má skoro přesně 100 metrů na výšku. Pohled do rokliny pod přehradou je impozantní, do spodního toku je totiž z nádrže vypouštěno určité množství vody, buď z technologických důvodů, že se s ní prostě kdesi níž zavlažuje, nebo pro udržení života v samotném korytě, kdo ví. Každopádně voda neproudí ze základových výpustí jak je to normálně běžné, ale přepadem z přibližně jedné poloviny výšky přehrady, takže v roklině tvoří atraktivní mohutný vodopád.
Ale i na druhé straně je na co koukat. Těsně pod hladinou u paty přehradní zdi se vyhřívá hejno ryb a nejsou to žádní prckové. Okamžitě dostávám nápad, že je trochu přikrmíme, když tady na nás tak oddaně čekají. Dobré hostince mi stejně moc nejedou, jednak jsem línej to vařit a za druhé prakticky každý den nakupujeme nějaké místní dobrůtky. Takže hbitě dva vybaluju a už se jim tam dolů sype várka přesušených kolínek ochucených na myslivecký způsob. Jezero vypadá malebně, ale život v něm asi nebude procházka rajskou zahradou, bo rybky jsou vyhladovělé jak muslim ke konci ramadánu. Vrhnou se na kolínka a až nahoru je slyšet srkání, jak do sebe ty na kámen sušené těstoviny hrnou. Snad to přežily ve zdraví, ty kolínka po namočení dost nabobtnaj… každopádně když jsme asi za hodiny odjížděli, ještě jsem je zkontroloval a zatím neexplodovala žádná.
My se mezitím jeli podívat dolů do té skalnaté rokle, nafotit přehradní zeď zespodu a něco malého pojíst. Je to tu pěkné, docela divoké a opuštěné.
Nic netrvá věčně a je třeba popojet do našeho dnešního nocležiště. Najíždíme tedy na A-348 a míříme východním směrem po jižním úpatí Sierra Nevady až do městečka Orgiva, kde nás hned na kraji zaujme městský kemp. Protože je ještě relativně brzo, jdeme se jen zaptat na cenu (8,5 € za moto, stan i pilota), ale nakonec tu zůstáváme, není se kam hnát, zítra to máme kousek.
Původně jsme chtěli využít služeb místního bazénku, od kterého se slibně ozýval dívčí smích, ale nakonec jsme tam ani nedošli. Postavili jsme stany v takřka prázdném kempu a vyrazili do městečka na nákupy. Já dostal chuť na pivko, Hynek na melouna a tak vůbec se pokochat podvečerním životem, protože Španělé, jako všichni správní jižané, ožívají až za soumraku.
Když později sedíme u svých stanů, slyšíme jak se k nám blíží kempem velká motorka. Když se vynoří na naší terase, zjišťujeme, že je dokonce nabalená, takže zřejmě nějaký kolega cestovatel. To se tady na jihu totiž nevidí moc často, vlastně skoro vůbec. Různé drobotiny, skútrů, malých endurek nebo quadů, těch je tu spousta a na nich místňáci v tričkách a sandálech, ale velká motorka, to je výjimka. Natož ověšená kufry. Takže napjatě sledujeme, co za exota se to k nám blíží. No, nebudu vás napínat, není to exot, je to Glider.
Přestože jsme se ani slovem vzájemně nezmínili, kde budeme dnes večer spát (protože jsme to ani nevěděli), sešli jsme se v jednom kempu. Náhodička, svět je malej.
Takže probíráme, co jsme za ten den viděli, večeříme a popíjíme. Glíďa mezitím mění brzdové destičky, protože v té Granadě nejen že nezabloudil a nezemřel vyčerpáním při marné snaze roztlačit sveřepě stávkující Futuru ve 40° vedru, ale i dealera Aprilie našel a desky koupil. Prostě takový pohodový večer na cestách, jen ten GAS s námi už není… jakpak on se dneska asi měl?
|
Dodatek k 28.6 © GAS
Inu co vám budu vyprávět. Neumíte si asi představit líp strávený den, pokud tedy patříte mezi úchyly, kteří se vyžívají v sezení na prdeli v hrozným vedru. Loučím se tedy s klukama na Sieře Nevadě a první kilometry, které mě čekají vedou zpět dolů do přeplněné Granady. Z počátku se mi hlavou toulají myšlenky na téma: Kurva, co já budu celou tu dobu sám dělat, co když píchnu, co když se mi rozbije mašina, co když mi dojde wc papír.... Ale na druhou stranu tu je i pocit, který jsem 3 týdny nezažil. Soukromí, klid, žádné zastávky na přihlouplé zkoumání přehrad... Prostě, zase jsem pouze svým pánem a nemusím brát ohledy na ostatní. Ti tu totiž už nejsou.
|