Po třetí hodině se budím sám ve své komnatě, asi deset minut zbývá do aktivace budíku. Tohle se mi s vyplaveným cestovním adrenalínem stává často… Venku stále šumí drobný deštík, ani nemusím mžourat do tmy, lesknoucí se parapety hovoří řečí jasnou a výmluvnou. No nic, tohle k motorkárně halt patří, s tím lezu čile zpod peřiny a předlouhý den začínám kuchtěním. Dávám vydatnou snídani, tedy cca šest vajíček pěkně na špeku, pak pár krajíců chleba s medem a kalfas dobrého a silného anglického čaje.
Po čtvrté se na východním obzoru začíná nesměle klubat jitro, tož vyrážím do syrové a vlhké zahrady vytáhnout a nastrojit Káčko. Jo, ještě jsem ho včera ráno myl:-))…. to jsem neměl, svatej Petr to viděl. Nahodím kufry, tankvak a loďák a davaj domů, za zbytkem ranního stereotypu (přijímalo se, musí tedy zákonitě nastat i odložení:-)). Pak už budím Janu, aby se tedy ujmula závěrečného aktu a vykopla mne do syroviny. Je pět nad nulou, dobrý trénink na Scotland:-)). Ještě si navlíknu na moiří tílko triko s dlouhým rukávem, pak zauvažuju, zdali nemoky ANO či NE a rozhoduji se pro NE, koneckonců, mám kapotovaný stroj a USAFE předpověď dává drobné srážky pouze po naši státní hranici. A tihle meteochlapíci se obvykle moc nemýlí.
Timing mám dobrý, lehce po páté naposledy políbím na delší čas svoji drahou polovičku, ta mi otevře vrata, Ká ochotně naskočí a pak jen vidím pár mávanců v zrcátku… Měj se tady Janko dobře, vydrž to beze ztráty kytičky, díkes předíkes a za tři tejdny, doufejme, opět tady!

Opatrně se sunu dolů zvlhlým a spícím Hloubětínem, docela nezvyklý pohled, sem tam plouhající se osamělá postava pod vlivem se udiveně ohlídne za cvokem na nabalené mašině. Rád bych věděl, co si asi myslí, ale možná by to bylo netisknutelné:-))…
Jižní spojka, mokro a syroba, naštěstí nikde nikdo, liduprázdný Baranďák, a už je tady hájvej číslo pět. Z nízkých šedivých mraků jen zlehounka mží, nevadí to a naopak, je to docela příjemný, alespoň se mi nechce chrnět. Zima není, ani hefty nezapnu a uvolněnou stovkou (ETA vychází) si to rozvážně hrnu vpřed. Docela rychle zapadnu do rutiny řízení Ká, i když jsem jej poslední rok a půl dost zanedbával. Ale jasně, roky na něm se nezapomínají.

Nedostavěný okruh kolem Plzně mě uvítá lehce po šesté, a trochu zkazí náladu. Ze stavby je totiž na silnici nataháno a naplaveno spousta mazlavýho žlutýho jílu, který chloustá kam mu libo a kam může. Mašina asi bude vypadat hnusně.
Zbytek cesty ku hranici už proběhne za místy osýchajícího povrchu, místy ještě drobně prší, ale je znát, že pojedeme do lepšího. Dvě minuty před sedmou zastavuju u AGIPského stojanu a dotankovávám něco paliva. Při placení si všimnu, že jednu z karet (vozím vždy dvě, VISU i EC/MC) už můžu používat tak maximálně na roztírání másla na chleba, jestiť expirována. No nic, první cestovní failure je na světě, čekám, co budou za další…
Sotva se vyhrnu zpět ven, přiráží vedle ke stojanu nabalené XJR s Bekrovic posádkou, jsou v čase, no, mají to tu za rohem, takřka. Proto vlastně taky jedeme přes Rozvadov, horem by to bylo o pár kiláčků blížeji:-). SMS od Náčelníka nám dává možnost vypít několik kafí či si zdřímnout, neb avizují přinejmenším půlhoďku zpoždění…. to nám to pěkně začíná… vždyť o čase jsme se dobrovolně a bez nátlaku dohodli a odsouhlasili....

Takže relaxujeme, nabíráme energii v teplé prodejně, a před třemi čtvrtěmi na osm jsme konečně kompletní, společenstvo je ustaveno a dobrodružství začíná!
Hranice jsou routina, pas jen ukážu, četníci se v časném a chmurném ránu ani neobtěžují nahlédnout do podaného dokumentu, a jedem. Dálnice, zářící novotou, naštěstí už plně nahradila (někde jen v jednom pruhu) původní státovku, takže se dobře jede mimo obce a městečka pěkně až k „dreiecku“ s A93, kde nabereme směr Regensburg. To nám vydrží o něco víc než dvacku kilásků, než uhneme vpravo na spojnici, která nás navede na další úsek A6. A začíná dálniční prud. Jo, bez bolesti není radosti, a tohle, teď a tady, to je ta bolest. Radost, to bude Skotsko:-)…hihihi...
Co o dalších několika hodinách psát? Hmmm, není jaksi co. Jedeme a stavíme, pěkně po stovce a něco, a každá druhá zastávka je tankovací. Důvod? Bekříííí. Jejich XJR halt popíjí fuelu poněkud více, a po dvou stovkách a něco se musí nutně ke spásným černým hadicím. Takže takhle drtíme německou flat-land, o přestávkách popíjíme a požíráme pamlsky. Naštěstí počasí se pozvolna umoudřuje, občas svítí už i sluníčko a jediným pasívem je dosti svižný protivítr.

První větší zastávku si naordinujeme v okamžiku, kdy už máme velkou většinu rajchu za sebou. Obsadíme jedno odpočívadlo poblíž holandských hranic, Náčelník vaří kafe, a po pravdě, delší relax přichází k duhu. Je už jasné, že dneska se až na pobřeží nedostaneme. Rozhodnutí padá najít si šláfplac někde na počátku Belgie, a druhý den pěkně v klidu se došourat do Zeebrugge.
Dobrá, po chvilce jízdy se změní nápisy podél dálnice na nizozemní chrochotštinu, aby je po chvilce vystřídala její belgická (vlámská) odnož. OK, splněno, jsme mimo Reich, a čas se nachýlil tak, že nutno hledati úložiště.

Projedeme delším lesním úsekem a na prvním sjezdu mizíme z dálnice. Široká krajnice poblíž světelné křižovatky nás přijme do stinného područí, abychom měli optimální podmínky pro rozhodování, kudy a kam dále. Nikdo moc neví (mapu nemáme), takže po delším mírně zmateném dohadování se rozhodneme pokračovat odbočkou vpravo, neboť cedulka tím směrem říká něco o tom, že je tam stadion a golf, takže možná i kemp by byl.
Bohužel, nikdo z nás nemá mapu (až na Bekra, který je teď a tady kápem, neb má vytištěný podklad z nějakého route manageru), neb jsme nepředpokládali, odbočku z jakékoliv dálnice. Ale, podle cedulí se kolem rozkládá jakýsi lesní komplex (na mapě to najdete východně od města Genk v provincii Limburk, kousek za hranicemi na dálnici A2/E314) a zcela privátně podle mýho, tady by se mohlo kempiště vyskytnout. Prozatím však leadeři objevují na nedalekém sloupu směrovku na golf klub a stadion, takže tam zamíříme, načerpat info.
Necelý kiláček, a je tu odbočka vlevo do klubu. Bohužel mi při odbočce chcípne Ká, a když dorazím na značně procovské parkoviště (ani v Belgii zdá se negolfují socky:-)))....), Bekr s Náčelníkem už spěchají lačni informací do recepce. Po chvilce jsou zpět s kladnou informací, že o dva kiláky dál v obci Zutendaal kemp býti má.
Takže, jedeme takřka souvislým lesem přerušeným jen sem a tam usedlostí, až dorazíme na kruhák, kde náš směr je zatarasen a opatřen lívancem. Naštěstí, dodatková tabulka i ve vlámštině srozumitelně informuje, že pro bydlící a kemp to neplatí.

Ještě pár set metrů, a vpravo se rýsuje vstupní brána kempu t’ Soete Dal (v překladu „Sladké údolí“ – no sladké, budiž, ale údolí na týhle placce? Pan majitel má zřejmě bezbřehou fantazii nebo požil něco lysohlávek). Fajn! Už toho mám dost (taky je lehce po sedmé) a už bych složil kosti! Recepce obsazená příjemnou a komunikativní posádkou negeneruje problémy, platím za všechny i s kaucí za čipy pro sprchové automaty, a otevírá se nám brána ke spočinutí.
Říkal jsem kemp? Hmm, to, co se před námi otevře, nevypadá jako kemp alespoň co se našich představ týká. Stany – nevidět, rozparcelováno je to tady na oplocené kóje, v každé stojí obytný přívěs od malého a po obří mobilhomy, všechny jsou pečlivě zbaveny známek mobilnosti (odmontovaná kola, podezdívky, obsázená jehličnany, zídky a tak:-))...), takže zcela nejvíce to tu připomíná chatová městečka kolem Slap a jiných profláknutých letovisek. A táhne se to tu široko, daleko. Jediný klad, je to tady pod borovicema, takže alespoň stín …. viz http://www.soetedal.com/ My, vyznavači plátěných příbytků, máme vyhrazenu loučku úplně až za kempem. Výhoda, je tu hezky a stranou, nevýhoda, všude je to daleko, na sanitu, do putyky a tak. Ale co, na jeden večer to vadit nebude, alespoň se po dni na mašinách trochu protáhneme.
V koutu loučky poprvé rozbíjíme ležení, hlavní premiéra ale čeká mne s Jiříkem. Zhostíme se jí beze ztráty kytičky a nastává podvečerní kempovní routine, vaření, večerní panák (Jiříkovy alu-skleničky jsou opravdu vynález!) a tak:-)). Já pro tentokráte dávám jen polévky, vydatná snídaně a futráž z domova daly základ, a po vedru stejně moc nechutná.

Jak se slunce schyluje k západu a vše je hotovo, přichází čas na večerní hospodu. U recepce jedna je, tak hurá do ní. Obsazujeme jeden stolek na vnějším placu, a dáváme pěnivce. Tedy, kromě Zdendy, která jede v jakémsi, mnou nerozpoznatelném a nedefinovatelném, pitivu.
Jak to tak bývá, semele se leccos. Probereme rámcově zítřek, a pak už, co slina na jazyk přinese. Současná politika, ta naše i ta světová, trochu zajiskří kolem GWB, trochu zdrbeme MKF a její zde nepřítomné individuality, ale poklid jinak a paráda:-)). V průběhu konzumace dámy usoudí, že tyhle tlachy jsou pro jejich malá líbezná ouška nepodstatná a postradatelná, a odebéřou si pošpitat něco ženského do ležení. My čtyři driveři samo u pěnivce zůstaneme až do doby, kdy usoudíme, že už jich bylo dost (já měl tři), což jest k půl s jedenáctou. Odkolíbáme se pozvolna pod plátno, a já osobně usínám s posledním zapadnutým zoubkem zipu od spacáku.