Pouť na motorce do Skotska (v pořadí již druhá) byla víceméně v naší famíliji jasná už v okamžiku, kdy jsme naposledy odrazili od břehů ostrovní říše při naší cestě z Irska, což už bylo před předlouhými pěti lety. Pak ale se začaly dít věci neblahé. V dalším roce mi odešel táta, takže času bylo jen na už předplacený odskok na TT. Hned příští rok na jaře jsem se docela seriózně vymlel na kole, což mi sebralo tři čtvrti roku na pracovní neschopnosti a samo nulovou holiday. Ani v dalších dvou letech jsme se z nejrůznějších, převážně rodinných, důvodů na „pořádnou“ dovču s Janou nevyhrabali. Podzim 2005 konečně přinesl trochu jasněji – situace se pomalu zkonsolidovala a bylo jasné, že dva či tři tejdny budeme moci doma zanechat staroušky s potomkama, aniž by se cokoliv neblahého mělo udáti.

Protože o všem se kecá a vše se vykecá (alespoň tady v kotlince), slovo dalo slovo s čerstvými manželaty Tesařovými (mladšími) a že jako bychom mohli vyrazit společně ještě s taktéž čerstvě okroužkovaným párem Holečků „ze z Plzně“ (teda popravdě nepřímo odtamtud…). Při tom jsem si vzpomněl na zlínského Jirku Dukatistu, se kterým jsme se měli již dříve vydat na nerealizovaný výpad do jihozápadní Anglie a na Channel Islands, že by se taky mohl přidružit. No a jelikož čtyři mašiny je už dost, tím „nábor“ skončil, jelikož všichni projevili přání se na mlžný a zadrizzlený sever mrknout. Jen tak pro úplnost, všichni členi výpravy jsme sdruženi ve volné partě jezdců na motorových dvoukolkách – MOTOBIKE.CZ, to jen tak pro úplnost.
Zima (dlouhá a krutá jen což) probíhala ve znamení nezávazného kecání o příští vejpravě, já osobně jsem si dělal poznámečky o cílech, které má dušička toužila navštívit a prolézt. Trochu mírné paniky vneslo rozeslání tohoto seznámku všem zúčastněným, teda přesněji řečeno typ cílů. Jasně, železnice, letadla a pevnosti nejsou až tak dominantním předmětem zájmu hlavně ženských polovic, moje Jana je jak vidno dosti markantní výjimkou. Tohle úskalí ale bylo lze částečně řešit volbou systému dovolené, neboť jsme se dohodli na přibližně pěti-šesti „base-campů“ v oblastech zájmu, odkud by se nalehko vyjíždělo na jednodenní vejlety. No a kdo říká, že musíme jezdit vždy společně? Já třeba (na druhé straně) zase třeba nemusím pěší výstup na Ben Nevis, o kterém vážně uvažoval zbytek, nebo navštívit veletucet „castlů“, například:-))… Takže tohle úskalí zdá se nebude fatálním. Trochu více jsem přeci jen váhal nad generačním rozdílem a z toho možnými body střetu, neboť zkušeností z třínedělní pouti s mlaďochama mám asi jako s (třeba) burzovními operacemi, tedy veškeré žádné. Vždy jsme totiž takto dlouhou cestu podnikali s věkem nám rovnocennými partnery, navíc, poslední dovolené se nesly ve zcela solitérním provedení. Na ostrovy s námi totiž nejel nikdy nikdo, nepočítaje kraťounký pokus rodiny Ernestů, zmařený litinovým kanalizačním poklopem kdesi v hloubi Frankrajchu. Ale nakonec co, rozdělit se výprava přinejhorším dá vždy, a sejít se můžeme v daný timing na rosythském molu, že? Takže tohle jako obava padá taky.
Největší bobky jsem ale měl z toho, co nikdo z nás neovlivní…. Stárnu, jasně, léta se neodčítají jako v béčkové počítačové střílečce, ale naopak, přičítají s pravidelností hodnou lepší věci, sákryš:-((. No a k tomu ta absence dlouhých tras, popravdě, z návratu na řádnou cestu jsem měl docela seriózní obavy. Ale co, kdo se bojí, sere v síni (říká se …) a dneska se dá dovézt zpět přes půlku kontinentu nejenom padlá mašina, ale i padlý mašinista, nichtwar?

Takže, zima se přehoupla do krásného a teplého jara, a byl tu pomalu čas na finiš příprav. Náčelník Velký John (nikoliv ovšem Silver) se chopil iniciativy a se Zdeňkou zajistili v Intercontactu lodní lístky. Bohužel, předstih nebyl dostatečný, a kajutu s postýlkou, kterou jsme s Janou požadovali, už neměli, respektive ne tu nejlacinější, ale o třídu či dvě dražší. Byl jsem z toho mírně zpruzen věda, čeho obnáší noc na lodi strávená všelijak (staré kosti se potřebují vyležet a ne se kroutit v sedadlech leteckého typu), ale halt budeme muset tohle nějak vydržet a přežít.
Další, a tentokráte první skoro fatální úder přišel ze strany, odkud bych jej tedy nečekal ani náhodou. Že Janu občas pobolívala na dlouhých jízdách na mašině levá noha, to už jsme věděli dávno. Nyní se ale rozhodla se svým zdravím něco udělat a odkráčela ke specialistovi na žíly a tyhlety věci, neboť se jí začaly objevovat i tzv. křečáky. A přišla se zprávou, která tak říkajíc nepotěšila. Že na podzim se podrobí ambulantní nápravě, to by nic nebylo, daleko horší ale je, že do té doby má od felčara zákaz dlouhých jízd na mašině (skrčená noha plus zátěž na žilní systém plus možnost nějakého vmetku do řečiště) a podobných aktivit. Někdo by možná nad tímhle mávl rukou, po delších domácích diskuzích jsme ale usoudili, že v našem věku tahat čerta za ocas (neboli kopat do chřestýše bosou nohou..) není radno. Tak nakonec s malou slzičkou v oku (a velkou v duši, tipnul bych si) musela Jana svoji účast odpískat. Mojí první reakcí bylo, že budu se svojí partnerkou solidárně držet basu, pak ale mne sama přemluvila, abych jel. Důvodů prý je více: jednak jsem už opravdu nebyl pět let na dovolené delší než pár dnů, druhak se mi volné dny v práci značně kumulují a byla by škoda je nechat propadnout, a třeťak, když už je zaplacíno a připravíno a jede celá grupa, tak ať jede alespoň jeden z nás. Zlatá holka, pro tohle jsem neměl slov ani odpovědi, no a tak jsem začal připravovat solitérní cestu.
Díky léty vypracované rutině a seznamu mi tohle šlo (až podezřele dobře) od ruky. Káčko dostalo nové gumy, jinak jsem jen provedl rutinní kontrolu hardwaru (destičky, baterka, doplňková výbava a tak). Stejně tak tomu bylo u tábornického vybavení, pouze stanu jsem věnoval pár hodin strávených řádnou dvojitou impregnací tropika. Ve světle pozdějších událostí, vyplatilo se to:-)))….

Zabalíno, připravíno, sraz dohodnut na sedmou ráno na poslední tankstelle před Rozvadovem. Teď ještě v mém případě zvládnout parlamentní volby (dělám jako vždy volebního komisaře, a letos jde o vše:-(((…. rudoši nesmějí přijít k lizu společně s jejich narůžovělými pobratimy a rektálními alpinisty…. ale to sem až tak nepatří.). Ještě tedy project mašinu a zahřát ji, abych mohl vypustit a nalejt olej, dříve než začne volební maglajs.
No a kam čert nemůže, nastrčí babu. V poslední zatáčce při návratu na mostě před barákem jde na metro dav pubescentních roštěnek z učňáku nedaleko, jedna z nich neočekávaně nakročí do vozovky, já se leknu a už v lehkém náklonu jdu na brzdy. A zbrusu nová guma udělá co, Kefalín? Nová guma uklouzne jako by mi někdo ukradl přední kolo!
Ležím tak uprostřed silnice, Káčko se válí opodál, kus od něj pravé zrcátko a blinkr. Vyskočím a jaře (v návalu adrenalínu) jej jedním trhnutím dostávám na kola, nedbajíc krvácejícího kolena (halt, džínové léto) a dosti krutě naražených pravých žeber. V transu vše seberu, nastrkám za bundu, dojedu ty dvě stovky metrů domů a tady to na mne padá… nikam nejedu, konec, šlus, finito, seru na všechno a všechny! Vymývajíc si doma ránu přemýšlím, jestli právě tohle není ten boží prst, naznačující cosi staříkovi o zanechání jednání nedůstojného jeho stavu a věku, a skoro se mi tomu chce uvěřit…
Se slušivým obvazem na koleni, osprchován a trochu otřepán z prvotního šoku, situace se jeví trochu příznivěji. Mašině v podstatě nic není, takže rychlý telefonát do „mateřského“ servisu a už jsem na cestě. Zrcátko je OK, Káčko tohle má geniálně vyřešeno třemi „patentkami“, na které se jen nacvakne a drží. Zbývá tedy blinkr, ten podle rady Jirky Ledinského jen prošroubuji obyčejnou „eM-pětkou“, on se zatím věnuje pravému padáku, který chytil gró a je jen lehce hnut vzad. Natržené silentbloky se vymění, padák narovná, akurát sedřený chrom ničím nenahradíš…. Po půlhoďce odjíždím ze servisu, a jen na laminát odřený lem pravé kapotáže dává vědět o přestálém. Ale tohle je moje parketa, ve Strašnicích zastavím ve kšeftu s barvama a koupím nejpodobnější sprej plus klárlak. Doma využiju své modelářské zkušenosti, trochu zapracuju retušérským štětečkem a navečer už vypadá báwo zdálky vcelku slušně. S tím usínám.

Sobotní ráno mě najde opět v garáži, kde dám ještě jeden retuš metalízou a nakonec nouzový výsledek stříknu bezbarvým lakem. Výsledek je dobrej, ze dvou metrů není nic patrný, pouze při detailním průzkumu. Ale stejně, po návratu musí dostat pravý bok patřičný repair.
Pak už spěchám za Janou do volební místnosti, abych si taky užil politického kvasu.
No, spočítali jsme to, docela to vyšlo, hrádečtí baráčníci se docela snažili (poměr 600 ODS ku 233 ČSSD hovoří řečí jasnou a výmluvnou, kdyby tomu tak bylo i ve zbytku Tschechei – bohužel se tak nestalo a tak tu doposud straší vzteklej přiboudlej puchejř z Ráje) a kolem páté odevzdáváme výsledky na radnici, čímž pro mne volby končí. Davaj rychle domů a balit, míním totiž vstát po třetí a s pátou už to valit nach Reich.
Když už si myslím, že vše mám hotovo, a půjdu hajinkat, ozývá se utržené sluchátko a v něm hlásek Šéfice z pressu, kdeže je můj „druhý názor“ na před týdnem testovaná GSa? Vejrám jako puk, neb nikdo mne o nějakém tom deadline na tohle neupozornil, ba ani nenaznačil (a že naznačovat můžou:-))…). Protože jest mi blbé veslat ji v černou sluj, sedám k noťasu a smolím žádané, odešlu jej a hned stroj vypínám a uklízím. (Pozn. na okraj – onen druhý názor se stejně nevešel a byl vypuštěn, takže jsem se snažil ouplně na howno, dík, Šéfová:-(((((( - ale to jsem naštěstí zjistil až po příjezdu, takže nasrání bylo lehce rozmělněno pozitivním faktorem návratu). Do pelechu tak místo proponované osmé zalézám až po jedenácté…. Na parapet tiše dopadá šumící počínající déšť….