|
|
Den devatenáctý - Den loučení
Čtvrtek, 22. 6. 2006
Noc už nebyla tak bouřlivá, jako ta předchozí, ale přeci jen, klidné spaní si představuju jinak. S ranními činnostmi moc nespěcháme, neb není kam, nalodění je určeno až na pátou odpolední. Pomalu a pečlivě balíme, zkontrolujeme stroje před dlouhou cestou domů, no a pak již nastane čas opustit poslední skotský kemp.
Jednotlivě odjíždíme s tím, že sraz bude v nedalekém přístavu Anstruther, takže se na chvilku rozprchneme, každý kam chce. Já zaparkuju na náměstíčku, a jdu si prohlédnout místní městské muzeum. Pár místností v malém dvoupatrovém domku mě netrvá zase až tak dlouho, nejvíce se věnuju části, popisující a přibližující válečný čas v Crail, a samo i nedalekou leteckou základnu HMS Jackdaw, ke které jsem se včera dohrabal. Docela zajímavá malá expozice, a příjemně strávený čas.
Poté odjedu o kus dál, a svůj stroj zaparkuju přímo na nábřeží, nedaleko rybářského muzea, které jsem si vymínil, že navštívím (viz:
http://www.scotfishmuseum.org/,
http://www.visitbritain.com/vb3-cs-CZ/destinationguides/Scotland/Destinations/Anstruther.aspx) ,
http://www.undiscoveredscotland.co.uk/anstruther/fisheriesmuseum/index.html).
Bohužel, muzeum je značně rozsáhlé, sídlí v několika sousedících středověkých domech, a já mám na prohlídku jen limitovaný čas, něco přes hodinku. Takže celé muzeum spíše proběhnu, než abych se v poklidu a důsledně věnoval tomu, co zde je k vidění a přečtení. Ale co, alespoň něco jsem si prohlídl, a nemá cenu kvůli delší prohlídce pak zpěněný letět do přístavu k nalodění. A cesta může přinést zácpu nebo něco podobného, takže rezerva je nutná.
Už zase pohromadě zamíříme pobřežní silničkou až do Kirkcaldy, za ním najedeme na dálnici, protože motat se dále po pobřeží se mým kolegům už nechce, neb předevčírem tady už jeli. Krátký kousek nás přivede až na kraj Dunfermline. Zde neposlechneme cedulek FERRY, ale popojedeme až do starobylého centra, kde zaparkujeme na rozsáhlém parkovišti. Před odchodem si všimneme, že Jiřík si nechal rukavice a.j. odložené na motorce a odkráčel. Tak mu to schovám do svých, už dost volných, kufrů:-))
Dunfermline je poměrně starobylé skotské město, samozřejmě opatřené opatstvím a mohutným chrámem, také samozřejmě částečně rozvaleným.
(viz:
http://www.undiscoveredscotland.co.uk/dunfermline/abbeypalace/index.html,
http://www.dunfermlineweb.com/cgi-bin/port/index.cgi,
http://visitdunfermlineandrosyth.com/,
http://www.rampantscotland.com/visit/blvisitdunfermline.htm).
Nejprve ale zabrousíme přímo do centra, kde navštívíme infocentrum a utratíme pár posledních liber za suvenýry, které nám, jak doufám, i po mnoha letech připomenou naše putování Skotskem. Při nákupu se mi zbytek spolčenstva urychleně kamsi vypaří (zatím co já ještě platím), takže se dám na prohlídku pěkně sám. Nevadí, courám se tak víceméně nazdařbůh uličkami směrem, kde tuším ono zmíněné opatství. Pubíky, malé obchůdky, kavárničky, hezké to tady mají. Orientuju se podle špičky věže, takže najít vchod do parku, uprostřed něhož se k podmračenému nebi vypínají zdi z načervenalého kamene, mi nečiní žádné potíže.
Místní opatství a hlavně kostel jsou impozantní záležitostí. Ten je poměrně nezvykle (pro nás, zvyklé na středoevropskou odlehčenou a vznosnou pozdní gotiku či buclaté baroko) zesílen mohutnými bočními opěrnými pilíři a působí tak značně robustním až těžkopádným dojmem. Mám dojem, že je to hlavně důsledek faktu, že tyto stavby v době, kdy se budovaly, plnily kromě služby duchu i ryze praktické, a to opevňovací, úkoly. Nevím, více by asi podotkl Jiřík, mám jen takový pocit. Koneckonců, i u nás je tohle vidět, ale týká se to povětšině románských kostelů. Jeden z takových stojí u nás dole v Kyjích, kostel Sv. Bartoloměje. Taky vypadá spíše jako pevnost než svatostánek.
Asi jednou nebo dvakrát potkám někoho z našeho spolku, ale víceméně se každý věnujeme svému trasování prohlídky, takže se sejdeme přibližně ve stejném čase na našem parkovišti. Vidíme Jiříka, jak vzrušeně cirkuluje kolem Dukny, asi už postrádá, co patřičně neuložil. Nakonec se o něčem dohaduje s kolemjdoucí metropolitní policistkou, ale už je nám ho líto a tak spěchám, abych mu oznámil, že to co hledá, je u mne…
Neodvratně už odtikávají poslední hodiny našeho skotského působení, je čas se odsunout do přístavu a ukončit to. Mineme tu pravou odbočku k přístavu a tak dáme ještě malou zajížďku přes výpadovku na Glasgow, kterou jsme před necelými třemi týdny naše putování začínali.
Terminál nás uvítá shlukem motorek a aut (mašin je tu docela dost, hodně Skotů opouští svoji domovinu na dovolenkové putování, zdá se), takže chvilku trvá, než se tím davem prodereme přes check-point až do vyčkávacího prostoru. Zde postojíme jen chvilku, než nás naloďovací důstojník vyzve na boarding party.
Kola našich spolehlivých strojů zaduní po ocelových plátech můstku, a tenhle zvuk definitivně a symbolicky odzvoní hranu mílím, nakrouceným po Skotsku. Teď mi to tak ještě nepřijde, plně si tento fakt uvědomím, jakmile se po vykonání všeho potřebného vyhrabeme na sundeck. Stejný pohled na stejný dok, ale s opačným gardem. Tehdy bylo Skotsko před námi, dneska je to už minulostí. Krásnou, pomyslím si, v duchu poděkuju osudu, že mě dovolil právě popsané a ctěným čtenářem přečtené prožít bez ztráty květinky. A pak jen, beze slov, sleduju odpoutávací manévr, loď se vytočí, trochu nabere rychlost a jedeeem. Takže, good bye, and farewell, see You again!
Ještě zůstaneme venku, dokud plujeme deltou Forth a kolem je něco vidět. Jakmile loď nabere plnou cestovní rychlost a zamíří na jih, zavelíme si odchod a odsuneme se k zabraným stolům v námi už dobře známé herně Havana.
Zbytek dne se nese v již jednou prožité routině lodního života. Hrajeme karty, popíjíme, Lada mastí své sudoku, občas si něco zakousneme, a všichni čekáme, až se čas naplní a my si budeme moci natáhnout kostry. Rozhodli jsme se totiž nenocovat ve vyhrazené noclehárně, ale na základě zkušeností rezolutně zabrat kus herny a usídlit se tady. Je vidět, že podobný úmysl mají i někteří další cestující, ti však ale posléze „odpadnou“ a odsunou se jinam. Herna připadne celá nám, rozhodíme spacáky na měkký a huňatý koberec a zalehneme. Bohužel, světlo se nedá vypnout, ale já jsem to vyřešil tak, že jsem se zasunul pod stůl a alespoň částečně se tak odstínil. Co nevyřešíme, je poměrně slušné dusno, což vadí ponejvíce asi mně. Přesto však se posléze propadnu do temnot. Pravé spaní to ale není, bejt chladněji, spím jako bubák.
Trasa: Crail, Anstruther, Kirkcaldy, Dunfermline, Rosyth, on board SS Superfast X
Ujeto: viz další den
Tank: nic
|
